Článek
Jsou dny, kdy prostě nemáte náladu na utrácení. Peněženka zeje prázdnotou po včerejší „nutné“ investici do nových bot (protože ty staré už přece neměly duši, no dobře, možná jen malou dírku), nebo se prostě jen cítíte být na straně šetřivých. A v takových dnech se občas stane, že musíte do obchodu. Třeba pro jednu jedinou věc – pro ten jeden citron, bez kterého se vaše životně důležitá sklenice ranní vody s citronem prostě neobejde.
Vstoupila jsem do toho supermarketového chrámu konzumu s jasným cílem: citron. Žádné zdržování u regálů s čokoládami, žádné okukování těch úžasných slev na prací prášky, které stejně nepotřebuji. Můj pohled byl laserově zaměřen na oddělení ovoce a zeleniny. Citron, tam jsi! Našla jsem ten správný kousek žlutého štěstí, elegantně ho vložila do košíku (protože jeden citron v ruce by vypadal divně, že ano?) a zamířila k samoobslužné pokladně. Tam jsem si ho s grácií namarkovala, zaplatila a s pocitem dobře vykonané práce jsem se otočila k odchodu.
A v tu chvíli se to stalo. „Slečno, promiňte,“ ozval se za mnou hlas s autoritou, která by se dala krájet. Otočila jsem se a spatřila urostlého muže v uniformě s ostražitým výrazem ve tváři. „Mohla byste se mnou prosím na chvilku?“ V tu chvíli mi hlavou problesklo tisíc myšlenek. Co jsem udělala? Zapomněla jsem zaplatit ten imaginární rohlík, o kterém jsem jenom uvažovala? Šlápla jsem na nějaké neviditelné čidlo? Můj nevinný citron v recyklovatelné tašce najednou vypadal jako pašovaná vzácnost. „Jistě,“ odpověděla jsem s úsměvem, který byl v tu chvíli asi tak přesvědčivý jako politik slibující zvýšení důchodů. „Máme podezření, že jste se pokusila z obchodu odcizit zboží,“ prohlásil ostražitý muž s vážnou tváří. V tu chvíli jsem se musela v duchu pořádně štípnout, abych se ujistila, že nesním nějakou bizarní noční můru. Já? Zlodějka? Já, která poctivě platí i za ty miniaturní sáčky s oříšky u pokladny, na které má vždycky chuť? „Ale já jsem si koupila jenom citron,“ snažila jsem se vysvětlit, ukazujíc na svou tašku, ve které se osamoceně žlutil můj jediný nákup. „To si ověříme,“ odvětil neoblomně a gestem mě vyzval, abych ho následovala do zadních prostor obchodu, které vypadaly asi tak přívětivě jako kobka.
Tam se mě ujala další, neméně ostražitá paní s jmenovkou „Bezpečnostní manažerka“. Vysvětlila mi, že si mě všimli na kamerách, jak se „podezřele“ pohybuji po obchodě. Prý jsem se dlouho zastavovala u různých regálů a nic jsem si nevzala. V tu chvíli jsem si uvědomila absurditu celé situace. Takže být v obchodě a nic si nekoupit je dneska zločin? Měla jsem snad povinnost naplnit košík až po okraj jen proto, abych nebyla podezřelá? Můj sen o klidném nákupu jednoho citronu se proměnil v detektivní drama s hlavní podezřelou v mé maličkosti. Snažila jsem se jim s klidným hlasem vysvětlit, že jsem prostě jen neměla v plánu nic jiného kupovat. Že existují lidé, kteří do obchodu jdou s jasným cílem a odcházejí s ním, aniž by podlehli lákadlům konzumu. Že nejsem žádná organizovaná zločinecká skupina zaměřená na krádeže citronů.
Naštěstí se po zhlédnutí kamerových záznamů (kde jsem skutečně jen cudně procházela kolem regálů a obdivovala ty úžasné slevy, aniž bych si cokoliv vzala) a po prozkoumání mého jediného citronu v tašce, jejich ostražitost přece jen trochu opadla. „Omlouváme se za nepříjemnost,“ řekla bezpečnostní manažerka s tónem, který naznačoval, že se omlouvá asi tak, jako když vám upadne lžička do kafe. „Ale v poslední době máme problémy s krádežemi, tak jsme museli být opatrní.“ „Rozumím,“ odvětila jsem s úsměvem, který už byl o něco přesvědčivější (protože jsem už nebyla v kobce). „Ale příště, až půjdu jen pro jeden citron, asi si ho raději schovám pod bundu, abych nevypadala tak podezřele.“ Naštěstí se paní bezpečnostní manažerka pousmála, a dokonce mi popřála hezký den.
Venku jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Můj nákup jednoho jediného citronu se tak proměnil v nečekané intermezzo, které mi s hořkosladkým úsměvem připomnělo, že v dnešním světě je občas podezřelé už i to, když se chováte s rozumem a odoláte nutkání naplnit košík zbytečnostmi. Takže, milí spoluobčané konzumní společnosti, ponaučení pro příště je zřejmé: chystáte-li se do obchodu s prázdnou peněženkou a pevným odhodláním nic nekoupit, raději si preventivně vezměte s sebou nějakou prázdnou nákupní tašku z jiného obchodu. Aspoň budete vypadat jako někdo, kdo už „udělal svůj díl“ a teď si jen jde pro ten jeden zatracený citron.
Celá ta situace ve mně zanechala zvláštní pocit absurdity. Přemýšlela jsem, co si ti lidé vlastně mysleli? Že jsem v kapse ukrývala celou paletu avokád? Nebo že jsem pod kabátem maskovala rodinu melounů? Ta představa mě v duchu docela pobavila. Také jsem si uvědomila, jak snadno se člověk může ocitnout v podezření, aniž by cokoliv udělal. Stačilo se jen trochu vymknout běžnému chování zákazníka – tedy bezcílnému bloumání po obchodě a plnění košíku věcmi, které možná ani nepotřebuje. A co ten citron? Ten můj nevinný citron, kvůli kterému to všechno začalo? Ten teď v mé kuchyni vypadá jako trofej. Jako připomínka toho, že i obyčejný nákup se může proměnit v nečekané drama. A že někdy je lepší se pro jistotu vybavit pořádným nákupním seznamem a držet se ho jako tonoucí stébla, abyste nevzbudili zbytečnou pozornost ostražitých očí supermarketové ostrahy. Možná bych si měla na příští nákup vzít s sebou transparent s nápisem: „Přišla jsem jen pro jednu věc a fakt nic jiného nechci!“ Třeba by to pomohlo předejít podobným nedorozuměním. Nebo bych se měla naučit umění nenápadného proplížení se obchodem s jediným vybraným zbožím, aniž bych vzbudila sebemenší podezření. To by mohl být můj nový koníček – „Stealth shopping“.
Ale na druhou stranu, tenhle zážitek měl i svou humornou stránku. Představa sebe sama, vyváděné z obchodu dvěma uniformovanými muži kvůli jednomu citronu, je přece jenom trochu komická. A alespoň mám historku, kterou můžu vyprávět na večírcích. „A víte, jak jsem jednou málem skončila ve vězení kvůli citronu…?“ To zní přece docela zajímavě, ne? Takže, i když to bylo trochu nepříjemné, nakonec to beru s nadhledem. Život je plný nečekaných situací a tahle byla rozhodně jednou z těch zapamatovatelných. A můj citron? Ten mi teď chutná o něco víc. Má totiž v sobě příchuť malého, absurdního dobrodružství. To se přece počítá!
A ponaučení pro obchodníky? Možná by nebylo špatné zavést nějaké „rychlé pruhy“ pro zákazníky, kteří skutečně jen něco málo potřebují a nemají v plánu strávit hodiny bloumáním po regálech. Ušetřilo by to čas jim i ostražitým zaměstnancům. A já bych si mohla v klidu vychutnat svou ranní vodu s citronem, aniž bych se musela bát, že skončím na policejní stanici. Takže, s úsměvem a s citronem v ruce, jdu si dál užívat svého „nic nekupujícího“ dne. A vy, pokud dneska půjdete do obchodu a nebudete mít náladu na velké nákupy, buďte opatrní. Nikdy nevíte, kdy se vaše nevinné prohlížení regálů může proměnit v napínavou detektivku. A hlavní podezřelý? No, možná budete překvapeni.
A ještě jedna věc: kdyby mě příště zase někdo podezříval, asi mu nabídnu svůj citron jako důkaz neviny. Kdo by chtěl krást, když má v ruce takhle kyselý důkaz? S humorem a lehkostí, vaše „citronová zlodějka“.
