Článek
Pan Emil je vitální sedmdesátník s jiskrou v oku a s hlavou plnou nápadů, které občas překvapí i jeho nejbližší. Rád tráví čas na lavičce v parku, kde s kamarády rozebírá politiku a samozřejmě hraje šachy. Šachy jsou jeho vášní, jeho koníčkem, jeho terapií. Nad šachovnicí zapomíná na bolavá kolena i na to, že mu zase zdražili jeho oblíbené pivo.
Jednoho slunečného dopoledne se pan Emil vydal do supermarketu. Neměl v plánu nakoupit nic zvláštního, jen pár drobností k obědu. Ale jak tak procházel kolem regálů s jogurty a salámy, něco ho napadlo. Nápad to byl bláznivý, nečekaný, ale pro pana Emila neodolatelný. Vzpomněl si na ten velký prázdný prostor uprostřed supermarketu, kde občas bývají vystavené nové spotřebiče nebo sezónní zboží. „To by bylo ideální šachové pole!“ blesklo mu hlavou. A tak se pan Emil rozhodl svůj bláznivý nápad zrealizovat.
Místo aby zamířil k regálům s rohlíky, nenápadně se otočil a zamířil k východu. Doma si vzal svou starou, ale stále krásnou šachovnici, pečlivě uloženou v dřevěné krabičce, a k ní samozřejmě i kompletní sadu šachových figurek. Pod paži si vzal ještě malý skládací stoleček, aby měl na co šachovnici položit. A pak se s odhodláním vrátil do supermarketu. Tentokrát už ne jako zákazník s nákupním seznamem, ale jako šachový velmistr chystající se k neobvyklé partii. Když pan Emil vešel do supermarketu podruhé, ochranka si ho už pamatovala. „Dobrý den, pane,“ pozdravil ho ostražitě jeden z mladíků v uniformě. „Zapomněl jste si něco?“ Pan Emil se na něj mile usmál a řekl: „Ne, nezapomněl. Jen jsem si šel zahrát šachy.“ Ochranka na něj nechápavě zamrkala. „Šachy? Tady? V supermarketu?“ Pan Emil s klidem Angličana přikývl. „Přesně tak. Ten váš volný prostor uprostřed je pro to jako stvořený. A myslím, že by to mohlo zpestřit nákupy i ostatním.“ S těmi slovy pan Emil zamířil k volnému prostoru, rozložil si svůj skládací stoleček a s pečlivostí sobě vlastní na něj položil šachovnici. Pak z krabičky vyndal dřevěné figurky a začal je s soustředěným výrazem rozestavovat na šachovnici. V tu chvíli se zastavili první zvědavci. Zákazníci s plnými vozíky se s úžasem dívali na starého pána, který si uprostřed supermarketu klidně rozestavuje šachy. Někteří se pousmáli, jiní si ho potají fotili na mobil. Ochranka mezitím zmateně komunikovala vysílačkami. „Haló, tady dvojka. Na place máme nějakého seniora, rozestavuje si tu šachy. Nevím, co s ním mám dělat.“ Z vysílačky se ozval zmatený hlas: „Šachy? V supermarketu? Je v pořádku? Nemá nějaké problémy?“ „Nevypadá, jen si tu prostě hraje šachy. A lidi na něj koukají jako na zjevení.“ „Tak ho zatím nechte, ať se k němu nikdo nepřibližuje. Počkám na šéfa, co na to řekne.“
Pan Emil si mezitím v klidu rozestavěl všechny figurky a s úsměvem se rozhlédl kolem sebe. Kolem něj už stál malý hlouček zvědavců, kteří s úžasem sledovali jeho počínání. Někteří si šeptali, jiní se potichu smáli. V tom se k němu přiblížila starší paní s nákupním vozíkem. „Promiňte, pane,“ řekla s úsměvem. „Vy si tu opravdu hrajete šachy?“ Pan Emil se na ni mile podíval a řekl: „Ano, proč ne? Je tu klid, nikdo mě neruší, a navíc si třeba někdo se mnou zahraje.“ Paní se zasmála a řekla: „No, já šachy hraju už léta, ale uprostřed supermarketu jsem to ještě nezkoušela. Nechcete partičku?“ Pan Emilovi se rozzářily oči. „Opravdu? To by bylo skvělé! Poslužte si, dámo, bílé začínají.“ A tak se uprostřed supermarketu rozhořela neobvyklá šachová partie.
Starý pán a usměvavá paní se s plným soustředěním dívali na šachovnici a tahali figurkami, zatímco kolem nich proudili zákazníci s nákupními vozíky. Někteří se zastavovali, aby se podívali na neobvyklou scénu, jiní se usmívali a pokračovali v nákupech. Ochranka mezitím stále čekala na instrukce od šéfa. Šéf, když se o všem dozvěděl, si nejdřív myslel, že si z něj někdo dělá legraci. „Šachy v supermarketu? To si snad děláte srandu! Okamžitě ho vyveďte!“ rozkřikl se do telefonu. Jenže pak si uvědomil, že by to mohlo udělat špatnou reklamu. „Počkejte,“ řekl nakonec. „Nechte ho tam zatím. Ať se k němu nikdo nepřibližuje a ať nic nerozbije. Uvidíme, co se z toho vyvine.“
A tak šachová partie v supermarketu pokračovala. K první dvojici se brzy přidali další zájemci. Někteří si chtěli zahrát, jiní jen sledovali a radili. Uprostřed supermarketu vznikl malý šachový kroužek. Zákazníci si na chvíli odložili své nákupní vozíky a s úsměvem sledovali souboje na šachovnici. Pan Emil se cítil jako ryba ve vodě. Konečně našel místo, kde si může v klidu zahrát svou oblíbenou hru a ještě k tomu pobavit ostatní. Ochranka jen nevěřícně kroutila hlavou a potají si pana Emila fotila na mobil. Tenhle senior byl prostě unikát. Když už se chýlilo k poledni, k panu Emilovi přistoupil vedoucí supermarketu. Vypadal trochu nervózně, ale na tváři měl mírný úsměv. „Dobrý den, pane,“ řekl. „Já jsem vedoucí tohoto obchodu. Slyšel jsem o vašich šachách.“ Pan Emil se na něj s klidem podíval a řekl: „Dobrý den. Doufám, že neruším.“ Vedoucí se zasmál a řekl: „Ale kdepak. Vlastně… je to docela zajímavé zpestření. Zákazníci se baví. Ale přece jen… neměli byste si to rozložit někde jinde? Tady přece jen trochu překážíte.“ Pan Emil se zamyslel a pak řekl: „Dobře, rozumím. Můžu se přesunout třeba k těm prázdným regálům u ovoce? Tam je taky dost místa.“ Vedoucí s úlevou přikývl. „To by bylo skvělé. Děkujeme vám.“ A tak se pan Emil i se svou šachovnicí a stolečkem přesunul k regálům s jablky a hruškami. A šachový turnaj v supermarketu pokračoval dál.
Zákazníci si mezi nákupem jablek a banánů stihli zahrát partičku šachů nebo si alespoň prohlédnout zajímavé tahy. Pan Emil se stal nečekanou atrakcí supermarketu. Lidé se k němu chodili dívat, ptali se ho na rady a někteří si s ním dokonce domlouvali další partie. Ochranka už si na něj zvykla a občas se u něj zastavila, aby se podívala na průběh hry. Vedoucí supermarketu si uvědomil, že pan Emil vlastně přilákal do obchodu víc lidí než obvykle. Ti, co si přišli zahrát šachy, si přece jenom nakonec něco málo koupili. A tak se z neobvyklého nápadu stala nečekaná marketingová strategie. Panu Emilovi bylo nabídnuto, aby si v supermarketu rozložil svůj šachový koutek pravidelně, třeba jednou týdně. A pan Emil s radostí souhlasil. Konečně našel místo, kde může spojit svou vášeň pro šachy s možností pobavit lidi. A tak se stalo, že v jednom obyčejném supermarketu vzniklo neobyčejné místo setkávání, kde se lidé mohli na chvíli zastavit, odložit své nákupní starosti a ponořit se do světa černobílých políček. A to všechno díky jednomu seniorovi s šachovnicí a bláznivým nápadem.
Pan Emil dokázal, že i v uspěchaném světě supermarketů se dá najít prostor pro klid, zábavu a nečekaná setkání. A ochranka? Ta už věděla, že když pan Emil přijde s šachovnicí, bude to znamenat jen jedno: v supermarketu bude o zábavu postaráno. A zákazníci? Ti se už těšili na další partii. Protože šachy v supermarketu? To je přece něco, co jen tak nezažijete.
A pan Emil? Ten si spokojeně rozestavil figurky a s úsměvem vítal dalšího soupeře. Protože život je přece jenom hra, a někdy je nejlepší si ji zahrát uprostřed supermarketu. No ne?
