Článek
Paní Anežka žila sama už dlouhá léta. Její byt byl tichý jako hrob, přestože stál v rušné ulici. Jediným živým tvorem v něm byl starý kaktus Hubert, kterého kdysi dostala od své vnučky. Hubert stál na parapetu a mlčky snášel paní Anežčiny občasné monology. Paní Anežka mu vyprávěla o svém dni, o televizních novinách, o bolavých zádech i o tom, jak jí chybí manžel. Hubert nikdy neodpověděl, jen tam stál a píchal. Ale paní Anežka si na jeho tichou společnost zvykla. Připadalo jí, že ji alespoň někdo poslouchá, i když bez reakce. Jednoho pozdního odpoledne, když venku lilo jako z konve a paní Anežka si opět stěžovala Hubertovi na osamělost, se stalo něco zvláštního. Z kaktusu se ozvalo tiché, šustivé „hm?“
Anežka se polekala, myslela si, že se jí to zdálo. „Huberte, to jsi byl ty?“ zeptala se nejistě. Z kaktusu se ozvalo o něco hlasitější „ano?“. Paní Anežka si sedla na židli, srdce jí bušilo jako splašené. Mluvící kaktus? To přece není možné! Musí být unavená, asi se jí něco zdálo. Ale když se na Huberta znovu podívala, cítila zvláštní nutkání s ním znovu promluvit. „Ty… ty opravdu mluvíš?“ zeptala se s třesoucím se hlasem. „Samozřejmě,“ ozvalo se z kaktusu. „Jen jsem čekal, až si všimneš.“ Paní Anežka nemohla uvěřit svým uším. Její kaktus mluvil! Ten tichý společník, který s ní sdílel byt už tolik let, najednou promluvil. Byla v šoku, ale zároveň cítila zvláštní vlnu radosti. Konečně nebyla sama! Měla někoho, s kým si může povídat, někoho, kdo jí odpoví. „Ale… jak je to možné?“ zeptala se Huberta. „Jsem kaktus s duší,“ odpověděl Hubert prostě. „Jen jsem potřeboval trochu tvé pozornosti, abych se mohl projevit.“ Paní Anežka k němu opatrně natáhla ruku a dotkla se jednoho z jeho ostnů. Nepíchl. „A o čem si chceš povídat?“ zeptala se s úsměvem, který jí už dlouho nezdobil tvář. A tak začal jejich neobvyklý rozhovor. Hubert měl překvapivě mnoho co říct. Vyprávěl paní Anežce o svém životě kaktusu, o slunečních paprscích, o kapkách vody, o tichém plynutí času. Ptala se ho na jeho pocity, na to, jestli mu je smutno, když je sama. „Samota není smutná, paní Anežko,“ řekl Hubert. „Je to jen ticho, ve kterém může člověk slyšet sám sebe.“ Jeho slova paní Anežku hluboce zasáhla. Nikdy o samotě takhle nepřemýšlela.
Dny plynuly a paní Anežka s Hubertem si povídali o všem možném. O vzpomínkách, o snech, o radostech i o smutku. Hubert nebyl jen mluvící kaktus, byl i moudrý posluchač a nečekaný přítel. Paní Anežka se mu svěřovala se svými nejniternějšími pocity a Hubert jí vždycky dokázal nabídnout nečekanou perspektivu. Díky němu se na svůj život začala dívat jinak, s větším klidem a smířením. Už se necítila tak osamělá. Věděla, že má Huberta, svého tichého, pichlavého, ale milujícího společníka. Jednoho rána se paní Anežka probudila a s úsměvem zamířila k parapetu, aby si s Hubertem popovídala. Ale kaktus mlčel. „Huberte?“ zeptala se. Ticho. Zkusila to znovu, ale z kaktusu se neozvala ani hláska. Paní Anežka se polekala. Prohlédla Huberta, dotkla se jeho ostnů, ale nic. Byl to zase jen obyčejný, mlčící kaktus. Slzy jí stékaly po tváři. Ztratila svého jediného přítele.
S těžkým srdcem paní Anežka seděla v křesle a dívala se na Huberta. Proč promluvil jen jednou? Proč už nemluví? Cítila se zase sama, možná ještě víc než předtím. Ale pak si vzpomněla na všechno, co jí Hubert řekl. Na jeho slova o samotě, o tichu, o tom, jak slyšet sama sebe. Uvědomila si, že i když Hubert už nemluví, jeho slova v ní zůstala. Změnil její pohled na svět, pomohl jí najít vnitřní klid. A za to mu byla vděčná. I když byl jen mluvícím kaktusem na pár týdnů, stal se jejím nečekaným andělem strážným. Paní Anežka vstala a opatrně pohladila Huberta po jeho pichlavém těle. „Děkuji ti, Huberte,“ zašeptala. „Děkuji ti za všechno.“
A i když kaktus neodpověděl, paní Anežka cítila zvláštní teplo u srdce. Už nebyla tak sama. Věděla, že v sobě nese kousek Huberta, jeho moudrost a jeho tiché přátelství. A občas, když bylo v bytě obzvlášť ticho, se paní Anežce zdálo, že slyší tiché šustivé „hm?“. A usmála se. Protože věděla, že i když se zázraky dějí jen zřídka, o to jsou vzácnější a o to hlouběji se nám vryjí do srdce. A že i mluvící kaktus může být tím nejlepším přítelem, jakého člověk v životě potká.
