Článek
Znám tolik párů, které se daly dohromady na večírcích. Smích, tanec, uvolněná atmosféra a samozřejmě – sklenička něčeho ostřejšího. V takovém prostředí se zdá všechno snazší. Bariéry padají, ostych mizí a najednou si dva lidé, kteří by se možná za jiných okolností ani nevšimli, připadají jako spřízněné duše. Sdílejí vtipy, tajemství, možná i první polibek. Alkohol je takovým nenápadným, ale účinným lepidlem. A funguje to. Nějakou dobu. Možná měsíce, možná i roky. Vzpomínky na divoké noci a společné opilecké eskapády tvoří silné pouto. Mají „své“ bary, „své“ drinky, „své“ historky, které s úsměvem vyprávějí na dalších večírcích. Jsou považováni za zábavný pár, za ty, se kterými nikdy není nuda.
Jenže pak přijde ten tichý, nenápadný moment, kdy se jeden z nich – nebo oba – zamyslí. Co když ten alkohol přestane být tím hlavním pojivem? Co když se z té euforie stane rutina a z těch bouřlivých nocí jen blednoucí vzpomínky?
Přesně v takové situaci se ocitla i Markéta s Tomášem. Seznámili se před třemi lety na firemním večírku. Ona – temperamentní brunetka s nakažlivým smíchem, on – klidný a vtipný muž, který se obvykle držel stranou. Tehdy oba trochu víc pili, než bylo zdrávo. Tančili na stole, smáli se cizím vtipům a nakonec si vyměnili telefonní čísla. Jejich první rande se samozřejmě odehrálo v baru. Další a další rande také. Alkohol byl jejich společným jmenovatelem, jejich komfortní zónou. Když se cítili nervózní, sklenička vína nebo piva pomohla. Když chtěli oslavit, otevřeli láhev sektu. Když se potřebovali uvolnit po náročném dni, namíchali si drink.
Postupně se z nezávazného flirtu stala vážná známost a nakonec i soužití. Společné bydlení znamenalo ještě více příležitostí k popíjení. Večery u televize s lahví vína, víkendové grilování s pivem, návštěvy přátel, které se neobešly bez alkoholu. Zdálo se, že jsou dokonale sladění. Jenže pak Markéta začala cítit, že něco chybí. Že jejich konverzace se často točí kolem toho, co pili, s kým pili a kolik toho vypili. Že když se náhodou ocitnou v situaci, kde se nepije, nastává nepříjemné ticho. Začala se bát, že ten alkohol je to jediné, co je skutečně spojuje.
Tomáš si toho zpočátku nevšímal. Byl spokojený. Měl vedle sebe ženu, se kterou se bavil, se kterou mohl sdílet svou vášeň pro dobré pití a večírky. Ale i jemu časem začalo docházet, že jejich vztah postrádá hlubší rozměr. Že když se vytratí ta počáteční euforie a opadne alkoholová mlha, nezbývá moc jiného.
Začali se hádat. Ne o velké věci, spíš o maličkosti, které dřív přecházeli s úsměvem. Markétě vadilo, že Tomáš automaticky otevírá pivo, sotva přijde z práce. Tomášovi vadilo, že Markéta se bez skleničky vína nedokáže uvolnit ani při sledování filmu.
Jednou večer, když seděli doma v tichosti, každý se svým telefonem, Markéta se odvážila vyslovit nahlas to, co už dlouho cítila. „Tome,“ řekla tiše, „nemám pocit, že bychom si spolu měli co říct, když nepijeme.“ Tomáš zvedl hlavu a překvapeně se na ni podíval. „Cože? To přece není pravda.“ „Ale je,“ pokračovala Markéta. „Všechny naše společné aktivity se točí kolem alkoholu. Večírky, bary, popíjení doma. A když jsme střízliví, tak… jen sedíme vedle sebe.“
Tomáš mlčel. Věděl, že má pravdu. Jen si to nikdy nedokázal přiznat nahlas. Bál se, co by to znamenalo pro jejich vztah. Bál se, že bez toho „lepidla“ se všechno rozpadne. Začali se o tom víc bavit. Bylo to těžké a občas i bolestivé. Museli si přiznat, že jejich vztah vyrostl na vratkých základech. Že ta počáteční jiskra byla možná jen důsledkem uvolněné atmosféry a alkoholu. Ale zároveň si uvědomili, že nechtějí o ten vztah přijít. Že i přes všechny problémy mezi nimi stále něco je. Nějaká náklonnost, nějaká historie, nějaká naděje. Rozhodli se, že to zkusí jinak. Že se pokusí najít společné zájmy, které nesouvisí s alkoholem.
Začali chodit na procházky, do kina, na výstavy. Objevovali nové restaurace, kde se nesoustředili jen na víno, ale i na jídlo a konverzaci. Znovu se učili spolu mluvit – o svých snech, obavách, o všem, co se děje v jejich životech. Nebyla to snadná cesta. Občas se vracely staré návyky. Občas se ocitli v situaci, kdy jim sklenička chyběla. Ale postupně zjišťovali, že si spolu mají co říct i bez alkoholu. Že je spojuje víc než jen společné opilecké historky. Že pod tou vrstvou večírkové zábavy se skrývá i vzájemný respekt, přátelství a možná i láska.
Ten strach, že bez sklenky si nemají co říct, je pochopitelný. Alkohol dokáže vytvořit iluzi blízkosti a zábavy. Ale skutečné pouto mezi dvěma lidmi se buduje na něčem mnohem hlubším. Na sdílených hodnotách, na vzájemném porozumění, na schopnosti být spolu i v tichu.
Markéta a Tomáš jsou na začátku nové kapitoly svého vztahu. Nevědí, co jim budoucnost přinese. Ale už vědí, že nechtějí, aby jejich vztah stál a padal s obsahem jejich sklenic. Chtějí zjistit, co se skrývá pod tím nánosem večírkové euforie. A doufají, že tam najdou něco trvalejšího. Něco, co je spojí i ve střízlivém ránu.
