Článek
Jsem obyčejná máma dvou dětí. Pracuju jako asistentka v malé advokátní kanceláři, manžel je technik v autoservisu. Žijeme docela běžný život – hypotéka, kroužky pro děti, víkendy na chatě po prarodičích. Snažíme se vychovávat naše děti slušně a s láskou, i když občas pochybuju, jestli to děláme správně. Zejména u našeho staršího syna Filipa, kterému je dvanáct a začíná mít svou hlavu. Filip je chytrý kluk, ale ve škole to nikdy nebyl úplný premiant. Není to ten typ, co sedí v první lavici a hlásí se na každou otázku. Naopak, většinou se držel spíš vzadu, občas zapomněl úkol, jindy zapomněl přezůvky. Běžné věci. Nikdy ale nebyly s jeho chováním žádné větší problémy. Až do minulého týdne.
Přišla jsem domů z práce, unavená po celodenním vyřizování papírování. Filip seděl u počítače a hrál nějakou hru. Když mě uviděl, rychle obrazovku minimalizoval, což mě trochu zarazilo. „Ahoj, jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se jako každý den. „Normálně,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. Začala jsem chystat večeři a přitom jsem automaticky sáhla do jeho školní tašky pro žákovskou knížku, jak to dělám každý den. A tam jsem našla onen růžový lístek papíru – poznámku. Srdce se mi sevřelo. Filip poznámky nedostával. Rychle jsem si ji přečetla a v tu chvíli jsem doslova nemohla uvěřit vlastním očím. „Váš syn Filip dnes během hodiny dějepisu vykřikoval nevhodné poznámky a popíral existenci holokaustu. Prosím o konzultaci.“ Podpis: Mgr. Novotná".
Udělalo se mi slabo. Náš Filip? Ten samý kluk, kterého jsme vzali loni na výstavu o Anně Frankové? Ten samý kluk, jehož pradědeček byl za války v odboji? To přece není možné. „Filipe, můžeš sem prosím přijít?“ zavolala jsem do obýváku a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. Když přišel, podala jsem mu poznámku. Přečetl si ji a zrudl. „To je blbost,“ řekl tiše. „Co přesně je blbost, Filipe? Ta poznámka? Nebo to, co jsi říkal ve škole?“ Sklopil oči a mlčel. V ten moment jsem věděla, že něco opravdu řekl. A bylo mi z toho zle. „Odkud máš takové nápady?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Pokrčil rameny. „Na YouTube je jeden kanál… kluci ve škole to všichni sledují.“
Ten večer jsme s manželem strávili hodiny hledáním na internetu. Našli jsme kanál, o kterém Filip mluvil. Zdánlivě nevinný - nějaký kluk jen o pár let starší než Filip tam hrál hry a mezi tím plynule přecházel k různým „faktům“ o světě. O tom, jak jsou některé historické události „vymyšlené“, jak nám „oni“ lžou, jak se „oni“ snaží ovládnout svět. Klasické konspirační teorie balené do podoby, která byla pro děti stravitelná, možná i zábavná. Byla jsem v šoku. Filip nikdy neměl problém rozlišit, co je pravda a co ne. Vždycky byl bystrý, zvídavý. Jak mohl něčemu takovému uvěřit?
Druhý den jsem si vzala v práci volno a šla za učitelkou. Byla to mladá žena, sotva pár let po škole. „Víte, paní Kleinová, Filip není jediný,“ řekla mi, když jsme si sedly v kabinetu. „V poslední době se s tím setkávám čím dál častěji. Děti jsou online, sledují různé kanály, a nemají ještě vyvinuté kritické myšlení, aby odlišily, co je manipulace a co fakta.“ Mluvily jsme dlouho. O tom, jak dnešní děti tráví na internetu tolik času bez skutečného dohledu. O tom, jak algoritmy sociálních sítí a platforem jako YouTube posilují extrémní názory, protože ty generují více reakcí a tím pádem více zisků z reklamy. A o tom, jak děti často potřebují někam patřit, být součástí něčeho, znát „tajné“ informace, které ostatní neznají.
Když jsem se vrátila domů, čekala mě s Filipem vážná debata. Bez křiku, bez obviňování. Mluvili jsme o historii, o důkazech, o zdrojích informací. Pustili jsme si spolu dokument, který jsme našli na webu Paměti národa, kde přeživší vyprávěli své příběhy. „Tati, existuje nějaký způsob, jak poznat pravdu? Jak mám vědět, že tohle není taky vymyšlené?“ zeptal se Filip mého muže. Manžel se na chvíli zamyslel. „Existuje. Hledej více zdrojů. Ptej se, kdo má zájem na tom, abys věřil té či oné verzi. A hlavně, používej vlastní hlavu.“
Od té poznámky uplynuly dva týdny. Filip dostal za úkol připravit referát o holokaustu. Strávil nad ním celý víkend a dokonce sám od sebe zavolal svému pradědečkovi, aby se ho zeptal na jeho vzpomínky. Dnes ten referát přednesl a dostal jedničku.
A já? Teď mnohem víc kontroluji, co děti na internetu sledují. A taky mnohem víc s nimi mluvím. O všem. Protože tahle poznámka mi otevřela oči – v digitálním světě není největším nebezpečím to, co děti vidí, ale to, co jim nikdo nevysvětlí.
