Článek
Vypracovaný Strom života rodinu téměř zničil. Ta věta zní tak trochu jako název nějakýho starýho filmu, plnýho tajemství a dramat. Strom života, co má bejt symbolem rodinný síly a toho, jak jsme všichni propojený, se najednou stane skoro zbraní. Jak se tohle vůbec může stát? Jak se něco, co má oslavovat rodinu, obrátí proti ní?
Představte si Novákovi. Z venku idylka jak z reklamy – milující se rodiče, dvě šikovný děti, barák se zahrádkou, pohoda. Táta Novák byl vždycky takovej ten puntičkář, co miloval rodinnou historii. Schovával starý fotky, vyprávěl historky o prababičkách, opatroval rodinný relikvie. A pak se jednou rozhodl, že udělá obří Strom života, aby ukázal všem, odkud pocházíme, od těch nejstarších, co se o nich dozvěděl, až po jeho vnoučata.
S vervou se do toho pustil. Seděl hodiny v archivech, louskal starý knížky, volal po příbuzných, o kterých ani nevěděli. Jeho Strom se rozrůstal o desítky jmen, dat narození a úmrtí, o zažloutlý fotky. Pověsil ho na nejlepší místo v obýváku, celej pyšnej na to svý dílo, na ten hmatatelnej důkaz, že drží pohromadě. Ze začátku to vypadalo, že ten strom fakt rodinu stmeluje. Při rodinných oslavách se kolem toho jeho stromu vždycky nahrnuli. Táta s jiskrou v oku vyprávěl historky o těch jménech, co tam visely, a děti s otevřenou pusou zíraly na ty větve, jak se klikatí nahoru a dolů. Máma sice občas s úsměvem prohodila něco o posedlosti a že už by s tím mohl dát pokoj, ale brala to spíš jako takovou jeho roztomilou úchylku.
Jenže časem se to začalo nějak kazit. Táta se do toho svého pátrání ponořoval čím dál hlouběji. Všechno ostatní šlo stranou. Přestal se zajímat o to, co se děje doma, jeho řeči se točily jenom kolem těch starých příbuzný, pořád něco opravoval a doplňoval na tom svém stromě. Večery trávil nad nějakýma zaprášenýma papíry a místo toho, aby si s mámou povídal nebo nám pomáhal s úkoly.
Máma začala být naštvaná. Cítila se sama, jako by ji nikdo neposlouchal. Měla pocit, že táta žije ve světě mrtvých a na ni a na nás zapomíná. My děti jsme si taky stěžovaly, že s námi táta už vůbec nic nedělá, že ho zajímá jen ten jeho „blbý strom“.
Všechno se to vyhrotilo, když táta začal do toho svého pátrání tahat i nás. Nutil nás učit se nazpaměť jména a data nějakých prapředků, zkoušel nás z rodinný historie u večeře místo toho, aby se zeptal, jak jsme se měli ve škole nebo co nás baví. Cítili jsme se zahlcený a otrávený. Ten Strom života, co měl být symbolem rodinný jednoty, se stal spíš zdrojem hádek a napětí.
Jednou večer, když táta zase s nadšením vyprávěl o nějakým pradědečkovi, o kterým nikdo z nás nikdy neslyšel, máma už to nevydržela a vybouchla. Se slzama v očích mu vyčítala, že jeho posedlost ničí naši rodinu, že ho už nezajímá nic jinýho než ten jeho strom. Hádka byla hnusná, plná křiku a zraněnejch slov. My děti jsme to slyšely a s brekem jsme se schovaly v pokoji. Táta tam zůstal stát sám před tím jeho obřím dílem, celej zmatenej a raněnej. Nechápal, co se stalo. Vždyť on jenom chtěl zachovat rodinnou historii, ukázat, odkud pocházíme. Neuvědomil si, že jeho vášeň se změnila v posedlost, která pohltila všechno ostatní.
Tehdy mu to konečně došlo. Pohled na ten jeho dokonalý Strom života mu najednou nepřinášel žádnou radost, spíš takovou tíseň. Viděl v něm zrcadlo svojí vlastní slepoty, toho, že nevnímal, co potřebujeme my, jeho nejbližší. Následující dny byly tichý a plný napětí. Táta se stáhl do sebe, přemýšlel o tom všem, co se stalo. Máma s ním skoro nemluvila, my děti jsme se mu vyhýbaly. Ten Strom života visel v obýváku jako němý svědek naší rodinný krize.
A pak se táta rozhodl. Jedno odpoledne ten Strom sundal ze zdi. Opatrně ho složil do krabice a odnesl do sklepa. Když se máma s námi vrátila domů a viděla prázdnou stěnu, překvapeně se na něj podívala. „Už ho tam nebudu mít,“ řekl táta potichu. „Máte pravdu, asi jsem se do toho moc zamotal. Omlouvám se vám.“
Ta slova prolomila to ticho. Máma k němu přišla a objala ho. My děti jsme se k nim přidaly. Poprvé po dlouhý době jsme se zase cítili jako rodina. Ten strom zmizel, ale něco mnohem důležitějšího se vrátilo – naše vzájemná blízkost a porozumění.
Táta se sice téhle svojí vášně pro starý časy úplně nevzdal, ale konečně pochopil, kde je ta správná míra. Začal zase trávit čas s mámou a s námi, zajímal se o to, co prožíváme, konečně nás začal poslouchat. Došlo mu, že ty nejdůležitější poklady naší rodiny nejsou žádný vybledlý fotky a suchý data, ale ta obyčejná láska a pouto, co nás drží pohromadě.
A tak se stalo, že ten jeho výstavní Strom života, co nás málem roztrhal na kousky, nám nakonec paradoxně pomohl se zase najít. Připomněl nám, co má v životě fakt cenu – ne to, co bylo, ale to, co je teď a co budeme prožívat společně.
Ten strom se stal takovou tichou připomínkou, že i když je něco krásný a zajímavý, nesmí to člověka pohltit tak, že zapomene na všechno ostatní. A že ty nejpevnější kořeny naší rodiny nejsou na žádným papíře, ale v našich srdcích.
