Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy se budu stydět za to, že platím drobnými. Narodila jsem se ještě za totality, vyrostla v devadesátkách a pamatuji doby, kdy mít mince v peněžence bylo normální. Jenže svět se změnil a já jsem najednou ta divná.
Stalo se to minulé úterý. Byl konec měsíce a já jako vždy počítala každou korunu do výplaty. V lednici zela prázdnota kromě jednoho jogurtu a trochy mléka. V mrazáku jsem našla jen zapomenutý nanuk, který tam čekal od loňského léta. Sebrala jsem tedy poslední drobné z kasičky a vydala se do večerky pro to nejnutnější. Večerka na rohu naší ulice je taková, jaké bývají večerky všude – trochu chaotická, trochu přeplněná, ale vždycky vás zachrání, když je všechno ostatní zavřené. Procházela jsem mezi regály a pečlivě vybírala, co si můžu dovolit. Kilo rýže, jeden bujón, vejce a nejlevnější sýr. Přesně 127 korun.
U pokladny stál mladík, odhadem tak dvacet let. Na sobě měl černé tričko s logem obchodu a na krku sluchátka. Vypadal znuděně, což se asi dalo v osm večer ve všední den pochopit. Položila jsem nákup na pás a začala lovit v peněžence. „To bude sto dvacet sedm,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Začala jsem před něj pokládat mince. Dvacetikorunu, pak další, pak pětikorunu, dvě dvoukoruny a ještě tři koruny. Počítala jsem je nahlas, abych se nespletla, a on mě při tom sledoval s narůstajícím překvapením v očích. „Takhle malý nákup si lidi obvykle dávají do kapsy,“ poznamenal, když jsem skončila s počítáním.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale pak jsem pochopila. On nemyslel mince. Myslel platební kartu. Myslel to, že drobný nákup se dnes platí bezkontaktně, jedním mávnutím karty nebo telefonu. A já tam stála jako relikt z minulosti s hromádkou mincí. „Já nemám kartu,“ odpověděla jsem automaticky, i když to nebyla pravda. Kartu jsem měla, jen na ní nebylo nic, co by se dalo utratit. „Fakt? To jako vůbec?“ podivil se a konečně na mě doopravdy zaměřil pohled. „Dneska už snad každý platí kartou. Nebo aspoň telefonem.“ Něco v jeho tónu mě rozčílilo. Ta samozřejmost, s jakou předpokládal, že každý má účet plný peněz, ke kterým má neustálý přístup. Jako by existence bez digitálních plateb byla nepředstavitelná.
„Ne každý si to může dovolit,“ řekla jsem tiše. To ho zarazilo. Podíval se na můj skromný nákup, pak na mince, které už přepočítal a nastrkal do pokladny, a pak znovu na mě. V očích měl něco jako rozpaky. „Sorry, to jsem tak nemyslel,“ zabručel. „Tady máte účtenku.“ Cestou domů jsem přemýšlela o té situaci. Kolik lidí jako já se každý den potýká s podobnými drobnými ponížením? S nenápadnými připomínkami, že nezapadají do nového, digitalizovaného světa? Není to jen o tom, že nemáte peníze na kartě. Je to o tom, že najednou stojíte mimo hlavní proud a cítíte se jako někdo, kdo nepatří do moderní společnosti.
Doma jsem si udělala rýži s vajíčkem a zapila ji vodou z kohoutku. Seděla jsem u stolu a vzpomínala na dobu, kdy mí rodiče počítali drobné na stole každý večer. Tehdy to byla běžná věc. Hotovost nebyla znakem chudoby, ale normálním způsobem, jak nakupovat. Když teď o tom přemýšlím, uvědomuji si, že nejde jen o způsob placení. Jde o hlubší změnu ve společnosti. O propast mezi těmi, kdo bez problémů naskočili na vlnu digitalizace, a těmi, kdo z různých důvodů zůstávají na břehu. Někdy je to volba, ale častěji nutnost.
Já sama nejsem proti moderním technologiím. Mám chytrý telefon, používám sociální sítě, dokonce i nakupuji online, když si to mohu dovolit. Ale jsou chvíle – jako konec měsíce – kdy se vracím k hotovosti, k počítání mincí, k rozpočítávání každé koruny.
A tak jsem se rozhodla, že se přestanu stydět. Příště, až budu stát u pokladny s hrstí drobných, nebudu uhýbat pohledem. Nebudu vymýšlet výmluvy. Protože není nic špatného na tom platit mincemi. Není nic špatného na tom nežít od výplaty k výplatě. A už vůbec není nic špatného na tom nepasovat do představy mladého pokladního o tom, jak by měl vypadat běžný zákazník.
A kdo ví – možná jednoho dne, až nám všem selžou telefony nebo vypadne systém, budou ti s drobnými v kapse jediní, kdo si budou moci koupit večeři.
Pak se zeptám: „Takhle malý výpadek elektřiny lidé obvykle přečkají jak?“
