Článek
Znám ten pocit, když si po dlouhém šetření konečně můžete dopřát něco, po čem vaše srdce touží. Něco, co není nutnost, ale čistá radost. Pro někoho je to nová kniha, pro jiného luxusní čokoláda, a pro mě to tentokrát byla ta nádherná, ručně malovaná keramická váza, kterou jsem objevila v malém krámku na rohu. Stála sice o něco víc, než jsem původně plánovala utratit, ale její originalita a krása mě prostě okouzlily. Řekla jsem si, že si tu radost udělám. Přece jen, člověk nežije jen prací.
S úsměvem jsem přistoupila k pokladně, v ruce pevně svírajíc svůj nový poklad. Prodavačka, mladá slečna s pečlivě nalíčenýma očima, na mě vlídně pohlédla. Když jsem z peněženky vytáhla úhlednou hromádku stovek, abych zaplatila, její úsměv lehce zvadl a v očích se jí objevil zvláštní, tázavý výraz. A pak přišla ta věta: „To máte na splátky?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Na splátky? Proboha, proč by si někdo kupoval takovouhle maličkost na splátky? Vždyť to nebyla lednička ani nová televize! Byla to krásná váza, která mi měla dělat radost. Pocítila jsem zvláštní směsici překvapení, pobavení a… lehké urážky. „Ne, prosím vás,“ odpověděla jsem s mírným úsměvem, snažíc se, aby můj hlas nezazněl příliš dotčeně. „Platím hotově.“
Prodavačka na mě chvíli nevěřícně koukala, pak si nejistě vzala bankovky a začala je přepočítávat. Její pohled přitom stále klouzal k mé osobě, jako by se snažila rozluštit nějakou záhadu. Proč proboha platím tolik stovek najednou? Nemám snad platební kartu? Nebo snad vypadám tak nespolehlivě, že by mě banka na splátky nepustila? V tu chvíli mi hlavou prolétlo několik vtipných scénářů. Představila jsem si, jak jí vysvětluji, že jsem si na tu vázu šetřila poctivě několik měsíců, odkládajíc si každou korunu z nákupu v supermarketu. Nebo že jsem právě vyloupila banku a váza je moje první „legální“ útrata. Nebo že jsem prostě jen staromódní a preferuji platit hotově, protože tak mám své výdaje lépe pod kontrolou. Ale nakonec jsem si jen tiše počkala, až mi vrátí zbytek a s poděkováním jsem si odnesla svou vázu.
Celou cestu domů jsem ale přemýšlela nad tou nečekanou otázkou. Proč si prodavačka myslela, že bych chtěla platit takovouhle věc na splátky? Bylo to kvůli množství bankovek, které jsem vytáhla? Nebo snad kvůli tomu, jak jsem vypadala? Měla jsem na sobě svůj oblíbený, už trochu obnošený kabát a obyčejné džíny. Možná jsem na první pohled nepůsobila jako někdo, kdo si běžně kupuje drahé vázy za hotové. A pak jsem si vzpomněla na jednu starou historku o paní, která přišla do luxusního butiku v obyčejném oblečení a chtěla si koupit drahý kožich. Prodavačka se k ní chovala s despektem a skoro jí nechtěla obsloužit. Až když paní vytáhla z tašky balík bankovek, prodavačka zbledla a začala se omlouvat. Možná to s tou prodavačkou nebylo nic osobního. Možná jen usoudila, že mladá žena s hromadou stovek v ruce je spíš výjimka než pravidlo. V dnešní době platebních karet a online převodů už hotovost přece jen tolik netáhne. A možná se setkala s mnoha lidmi, kteří si i malé věci raději rozloží na splátky, aby tolik nepocítili jednorázový výdaj.
Ale i tak ve mně ta otázka zanechala zvláštní pocit. Pocit, že jsem byla na chvíli zaškatulkována, posuzována podle svého vzhledu nebo podle způsobu, jakým jsem platila. A to nikdy není příjemné. Člověk by si přece měl moci koupit, co chce a jak chce, bez toho, aby byl hned podezříván z finanční neschopnosti. Na druhou stranu, možná bych se na to měla podívat s humorem. Představte si ten titulek v novinách: „Žena si koupila vázu na splátky a šokovala prodavačku!“ Nebo: „Dramatický příběh stovek: Byly opravdu její?“ Možná by to chtělo příště, až budu platit větší obnos v hotovosti, si k tomu vzít nějaký luxusní doplněk. Třeba kabelku od známé značky nebo drahé hodinky. Aby prodavačky neměly pochybnosti o mé bonitě. Nebo na to prostě kašlu a budu dál platit tak, jak mi to vyhovuje. Přece nebudu měnit svůj styl jen proto, abych udělala dojem na prodavačku v malém krámku.
Ta váza je krásná a dělá mi radost. A to je přece to nejdůležitější. Na to, co si o mně na chvíli pomyslela paní u pokladny, brzy zapomenu. Ale ta historka mi zůstane jako malá připomínka toho, jak snadno můžeme někoho soudit podle prvního dojmu. A jak důležité je si uvědomit, že za každou hromadou stovek se může skrývat úplně obyčejný příběh o splněném přání. A že ne všechno, co se zdá neobvyklé, je hned podezřelé. Někdy prostě jen platíme tak, jak nám to vyhovuje. A na splátky si bereme jen ty opravdu velké věci. Třeba novou ledničku. Nebo… no, rozhodně ne ručně malovanou vázu. Ta si zaslouží být zaplacena hrdě, v hotovosti. I kdyby to znamenalo na chvíli šokovat prodavačku. Stálo to za to.
Ta váza je totiž opravdu nádherná. A ty stovky? Ty byly poctivě našetřené. Takže žádné splátky. Jen čistá radost z pěkné věci. A to je k nezaplacení.
