Článek
Ach jo, tenhle moment mi připomíná, jak se dva světy můžou střetnout s takovou nevinností a zároveň s lehkou dávkou… no, řekněme kulturního šoku. Ponořme se do toho s trochou shovívavého úsměvu a špetkou hořkosti.
Můj táta? To je ten nejlepší chlap na světě. Srdce na dlani, pracant od rána do večera, pro mámu a pro mě by se rozdal. Jenže jeho svět se dlouhá léta točil kolem knedlo-vepřo a řízku. Žádné složitosti, žádné exotické výstřelky. Prostě poctivá česká klasika.
S přestěhováním do pulzující Prahy se mi otevřel úplně nový svět, a to nejen v životě, ale i na talíři. Najednou jsem objevovala kuchyně, o kterých jsem dřív ani neslyšela, a s údivem jsem zjišťovala, že i obyčejný sýr může mít tisíc a jednu podobu. A tak, když jsme s přítelem slavili výročí a chtěli si dopřát něco výjimečného v jedné nóbl restauraci (no, s tou michelinskou hvězdou to možná trochu přeháním, ale atmosféra tam byla vážně exkluzivní!), napadlo mě, že bychom tenhle zážitek mohli sdílet i s rodiči. Máma byla hned pro, táta se sice trochu kroutil, ale nakonec kývl.
Už samotný vstup do téhle „lepší“ restaurace byl pro něj asi šok. Tlumené světlo, sametové potahy, tichá hudba a číšníci, co vypadali, jako by právě vystoupili z módního časopisu. Táta se rozhlížel s takovou tou jeho mírnou nejistotou, ale snažil se tvářit, že je naprosto v pohodě. Usadili jsme se ke stolu, kde na nás čekal sněhobílý ubrus a armáda skleniček, jejichž přesný účel mi občas uniká i po letech pražského života.
Jídelní lístek? To byla hotová encyklopedie cizích slov a minimalistických popisů. Táta si nasadil brýle a s vážnou tváří studoval každou položku. Jeho čelo se pomalu začalo svrašťovat.
Když konečně přišla řada na předkrmy, já jsem si objednala carpaccio z červené řepy s božským kozím sýrem a křupavými vlašskými ořechy. Přítel si pochutnával na ústřicích a máma zvolila jemnou rybí paštiku. Táta dlouho váhal a pak s lehkým zaváháním ukázal na „výběr farmářských sýrů s fíkovou marmeládou a ořechovým chlebem“.
Když před něj číšník postavil dřevěné prkénko s několika maličkými kousky sýrů, které vypadaly, jako by je někdo náhodně nakrájel, táta na to chvíli zíral. Byly tam kousky s modrou plísní, s nějakými zelenými bylinkami, jeden s oranžovou kůrkou a dokonce i jeden, co vypadal jako obalený v popelu. K tomu pár kuliček marmelády a dva tenké plátky chleba, že by se na ně sotva vešel ten sýr.
Nastalo ticho, které prořízl tátův upřímný a lehce znechucený hlas: „Tohle je sýr? No, tak to já vám řeknu, že náš tavený z Lidlu je proti tomu hotová delikatesa.“
V tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych nevyprskla smíchy. Ale zároveň mi ho bylo tak nějak líto. Viděla jsem, že to myslí vážně. On prostě nechápal, co je na těch mini porcích tak úžasného a proč za to chtějí takové peníze. Pro něj byl sýr prostě žlutý plátek, co se maže na chleba.
Snažila jsem se mu s úsměvem vysvětlit, že každý ten sýr má svou vlastní chuť, že zrál někde na farmě a že je to vlastně umění. Mluvila jsem o vůních, o texturách a o tom, jak skvěle se to snoubí s tou sladkou marmeládou. Táta mě poslouchal s mírným úšklebkem.
„No, nevím, nevím,“ zamumlal a opatrně si ukrojil kousek toho modrého. Jeho obličej se okamžitě zkřivil. „Tohle chutná… no, jako když se vám v lednici zkazí mléko a vy to pak olíznete, abyste zjistili, jestli už je fakt špatný.“
Máma se ho snažila zachránit a řekla, že ten s bylinkami je prý docela fajn. Táta si ho s nedůvěrou vzal a po chvilce s mírným překvapením přikývl. „No, tenhle ujde. Ale pořád tomu chybí ta pořádná sýrová chuť. Víte, taková ta… no, sýrová.“
Zbytek večera už probíhal v podobném duchu. Táta statečně ochutnával všechno, co mu přinesli, ale jeho komentáře byly vždycky upřímné a občas až nechtěně komické. U pečené kachny s višňovou omáčkou prohlásil, že „kachna je kachna, ať je s třešněmi nebo se zelím, hlavně ať je tam víc masa“ a levandulovou zmrzlinu s malinovým přelivem okomentoval slovy: „Tohle voní jako mýdlo, ale chutná to překvapivě… no, zajímavě.“
Cestou domů v autě bylo ticho. Pak se táta zhluboka nadechl a řekl: „Víš co, holka? Ta restaurace byla moc hezká a jsem rád, že jsem to viděl. Ale příště, až budeme chtít někam zajít, co kdybychom si dali ten řízek u Nováků? Ten ho dělá pořádný a vím, co od toho můžu čekat.“
Usmála jsem se a stiskla mu ruku. Pochopila jsem. Pro něj to nebyl jen obyčejný řízek. Byl to symbol domova, pohody a něčeho, co zná a čemu věří. A ta nóbl restaurace mu prostě nenabídla to, co pro něj bylo důležité – ten pocit jistoty a známých chutí.
A víte co? Byla jsem na něj pyšná. Na jeho upřímnost, na to, že se nesnažil dělat, že rozumí něčemu, čemu nerozuměl. A na to, že si i v tom cizím světě dokázal zachovat svůj vlastní názor.
Ten večer mi ukázal, že opravdová hodnota není v pozlátku a přepychu, ale v tom, co nám dělá radost a kde se cítíme doma. A pro mého tátu to zkrátka nebyl ten výběr sýrů, ale poctivý tavený sýr a křupavý řízek. A víte co? Někdy je ta prostota zkrátka nejlepší. A já se s ním na ten řízek k Novákům moc ráda půjdu. Protože vím, že tam budeme oba spokojení. A o to přece jde.
