Článek
V jedné nejmenované základní škole, kde se mísil dětský smích s občasnými povzdechy nad násobilkou, se paní učitelka Eva Novotná rozhodla k ráznému kroku. Mobily, ty malé digitální démony, které neustále kradly dětskou pozornost a měnily hodiny literatury v tiché ťukání do displejů pod lavicemi, měly skončit. „Děti,“ oznámila paní učitelka Eva s hlasem pevným jako školní lavice, „od zítřka žádné mobily! Kdo ho přinese, odevzdá mi ho ráno a dostane ho zpět až po vyučování!“ V třídě zavládlo ticho, které by se dalo krájet školní křídou. Několik očí zvlhlo, jiná se zamračila. Jak teď budou potají sledovat videa o přestávce? Jak si budou posílat šeptané vzkazy během zeměpisu? Svět bez mobilu se jim zdál pustý.
Následující ráno školu zahalilo nezvyklé ticho. Chodby zely prázdnotou zvuků vyzvánění a notifikací. Ve třídách panovalo soustředění, děti seděly s rukama na lavicích a s pohledem upřeným na paní učitelku Evu. Žádné nenápadné sahání do kapes. Paní učitelka Eva si v duchu oddechla, její plán fungoval. Netušila však, jaká vynalézavost se rodí v dětských hlavách. První náznaky „odboje“ se objevily o první přestávce. Místo sdílení videí se děti shlukovaly a šeptaly si. Paní učitelka Eva si myslela, že si konečně povídají. Jak se mýlila!
Děti komunikovaly posunky a mimikou. Vytvořily si tajný jazyk o dění ve třídách a o tom, jak vyzrát na paní učitelku Evu. Začalo to nenápadně: mrknutí znamenalo „pozor“, palec nahoru „v pohodě“, kroužení u spánku „nuda“. Jazyk se ale vyvíjel. Během matematiky si sdělovaly výsledky, během dějepisu domlouvaly odpovídajícího a během češtiny názory na knihu. Paní učitelka Eva si všimla podezřelých pohledů, ale nerozuměla. Děti se chovaly divně, ale byly poslušné. Netušila o jejich tajné síti.
Vrchol nastal ve výtvarné výchově. Úkolem bylo zátiší s ovocem. Dětské malby brzy připomínaly šifry. Jablka byla geometrická, hrušky měly symboly a banány nesly tajné zprávy. Paní učitelka Eva zírala na abstraktní ovoce. Když se jí chlapec zeptal na jeho „expresivní jablko“, jen zamrkala. Netušila, že šlo o zprávu o slevě na muffiny. Děti propašovaly jazyk i do písemek. V diktátech byly divné interpunkce, v slohovkách nečekané obrazce a v dějepise šifrované vzkazy mezi daty. Paní učitelka Eva si připadala jako luštitelka hieroglyfů. Některé věty nedávaly smysl. Jednou našla větu: „Pes štěkal na pošťáka a pak následovala závorka plus rovnítko.“ Paní učitelka Eva si promnula čelo. Co to znamená? Že pes byl překvapený? Pro ostatní to znamenalo: „Učitelka se dívá, pište!“
Paní učitelka Eva bojovala s tímto jevem. Zakázala mobily pro klid, ale vytvořila něco podivnějšího – tajný jazyk. Začala si všímat detailů, gest, kreseb a vět. Snažila se kód rozluštit. Jednoho dne si všimla čárek a teček na jablkách. Vzpomněla si na divnou interpunkci. A pak jí to došlo: morseovka! Děti používaly mrkání, prsty, ovoce a interpunkci k tajným zprávám. Paní učitelka Eva byla ohromena. Místo hněvu se smála. Pohled na jejich snahu obejít zákaz byl k popukání. Co udělala dál? To je jiný příběh. Ale ten den ukázal, že dětská vynalézavost nezná mezí, zvlášť proti pravidlům. A že smích je dobrá zbraň.
Paní učitelka Eva si uvědomila, že zakázat mobily bylo snadné, ale zakázat komunikaci těžké. Někdy je lepší nechat věci plynout a s úsměvem sledovat dětskou vynalézavost. Protože jejich nápady překvapí. A o tom život je. Takže, ať žije dětská vynalézavost! Paní učitelka Eva si od té doby rozmyslela zákazy. Nikdy nevíte, co děti vymyslí. A to je na tom to nejlepší.
Takže, dospělí, pozor! Děti jsou vynalézavé. A když se jim něco zakáže, najdou si cestu, která vás rozesměje. A smích je kořením života. Takže, ať žijí děti a jejich kreativita! Paní učitelka Eva se těší na další překvapení. Život s dětmi je plný humoru. A to je to, co nás baví. No ne?
