Článek
Mezi regály, kde se na vás dívají staré svazky s ošoupanými obaly, si vždycky připadám, jako bych vstoupila do jiného světa. Světa, který má svou historii a tajemství, která čekají na to, až je objevíte. Tentokrát mi však mezi regály padl do oka slabikář. Vůbec jsem nečekala, že to bude právě on, co mě zaujme.
Byl to starý kousek s červenou vazbou, na které byly zažloutlé písmenka. Možná to byl jen obyčejný slabikář, jaký mě provázel dětstvím i mnohé děti před námi. Otevřela jsem ho, a hned na první stránce mě čekalo něco, co jsem vůbec nečekala. Na papíře bylo rukou napsané věnování: „Milému Pavlíkovi, pro štěstí, ať se Ti v životě vždy daří! Láska, Tvoje maminka. 1955“ Byl to vzkaz, který mě úplně zastavil. Jak jsem tam tak stála, s tou knihou v rukách, najednou jsem cítila, jak se celá minulost tohoto slabikáře vrací zpět. Kdo byl Pavlík? Jaké to asi bylo, když jeho maminka psala tento vzkaz? Co všechno se za těmi slovy skrývá? Vždyť je to více než jen slovo na papíře. Byl to vzkaz lásky, naděje a podpory pro dítě, které se teprve začínalo učit číst.
Představila jsem si, jak Pavlík držel tuto knihu v rukách. Možná byl nervózní z prvních písmenek, možná se učil číst právě z této knihy, kterou mu jeho maminka dala. A najednou, po tolika letech, jsem ji našla já. V antikvariátu. Kde ji předtím vůbec mohla zůstat? Jak dlouho už byla ztracená? Ale bylo to v té chvíli, kdy jsem si začala uvědomovat, jak zvláštní to všechno je. Tenhle slabikář už dávno neměl být jen obyčejným učebním nástrojem. Stal se symbolem. A nejen pro mě. Pro všechny, kteří v něm někdy hledali první písmenka, ale i pro tu maminku, která věnovala svou naději do těch slov.
Dneska už to takhle možná nevidíme, ale před několika desítkami let to byly právě tyhle knihy, které formovaly naše první kroky v čtení. Jak jsem tak listovala těmi zažloutlými stránkami, napadlo mě, jak málo často přemýšlíme o věcech kolem nás. O tom, co se v nich skrývá. Jak jsme někdy schopní hodit věci stranou, a ani nevíme, že v nich jsou skryté příběhy. Příběhy těch, kteří je používali před námi.
Tenhle slabikář mi připomněl, jak důležité je nezapomínat na minulost a vnímat ji, i když už není součástí našeho každodenního života. A pak mě napadlo, co se vlastně stalo s Pavlíkem. Co když už je dávno dospělý? Co když má vlastní děti a možná nikdy nevěděl, že jeho slabikář skončí právě tady, v antikvariátu, mezi regály plnými starých knih. Co když si nikdy neuvědomil, že právě tento malý vzkaz, který mu jeho maminka napsala, může mít takovou hodnotu pro někoho jiného. Pro mě.
