Článek
Víte, život v manželství je plný kompromisů a překvapení. Občas se ale stane něco, co vám vyrazí dech, a vy si říkáte, jestli jste se zbláznili vy, nebo ten druhý. Mně se to stalo nedávno, když mi můj drahý manžel Pavel, oznámil u večeře v restauraci, že prodal naše rodinné auto. A víte proč? Abychom mohli jet na „pánskou jízdu“. Ne, nejde o překlep. Žádná dovolená, žádná romantika ve dvou. Pánská jízda. Ta, co se odehrává v mužské partě a kam ženy, už z principu, nesmí.
Večer začal naprosto nevinně. Klasická večeře v naší oblíbené italské restauraci. Světla ztlumená, příjemná hudba, voní bazalka a česnek. Objednali jsme si pizzu a sklenku vína. Povídali jsme si o práci, o dětech, o plánech na léto. Všechno probíhalo naprosto normálně. Cítila jsem se uvolněně a spokojeně. A pak to přišlo.
Pavel si dal doušek vína, položil vidličku, podíval se na mě takovým zvláštním, až příliš klidným pohledem, a řekl: „Víš, zlato, mám pro tebe novinku. Prodali jsme auto.“
Moje pizza mi málem zaskočila v krku. „Prodali jsme co?“ vykoktala jsem. „Auto. To naše, rodinné. Ta stříbrná octavie,“ odpověděl, jako by mluvil o tom, že koupil nový rohlík. Snažila jsem se dýchat. „A proč proboha? Vždyť ho potřebujeme! Jak budeme jezdit s dětmi, na nákupy, do práce?“ Už jsem si v hlavě představovala autobusové linky, přeplněná tramvajová kupé a nekonečné čekání na mrazu.
Pavel si povzdechl a dal si další doušek vína. „No, víš, to je ta lepší část. Udělal jsem to, abychom měli peníze na pánskou jízdu.“ Teď už mi pizza zaskočila v krku definitivně. Nevím, jestli jsem se víc dusila, nebo smála hysterickým smíchem. Pánská jízda? Prodal naše auto kvůli pánské jízdě? Proboha, o čem se tady bavíme?
„Pánskou jízdu?“ opakovala jsem s takovou intonací, že by se za ni nemusel stydět ani operní pěvec. „Jakou pánskou jízdu? Kam? Proč? A hlavně, proč kvůli tomu prodáš auto, o kterém jsme spolu nikdy ani nemluvili, že bychom ho prodávali?!“ Můj hlas se zvedal, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Lidé kolem se začali otáčet.
Pavel se na mě podíval s úsměvem, který byl tak sladký, až mě z něj píchlo u srdce. „No, kluci už to plánují dlouho. Do Chorvatska. Na týden. Jen my, bez bab, rozumíš? Potřebovali jsme nějaké peníze navíc, a auto už je staré, stejně bychom ho brzy museli vyměnit.“ Vypadal, jako by mi oznamoval, že vyhrál v loterii, a ne že právě poslal naši rodinnou mobilitu do věčných lovišť.
V tu chvíli jsem se cítila jako v nějaké absurdní komedii. Nebo spíš v noční můře. Sedím v italské restauraci, snažím se strávit novinku, že jsem bez auta, a manžel si myslí, že je to vtipné. „A co já? A co děti? Jak se budeme pohybovat? Ty si pojedeš do Chorvatska a já tu budu sedět s dětmi a vozit se MHD?“ snažila jsem se udržet klid, ale vnitřně jsem už plánovala, jak mu ten týden v Chorvatsku pořádně osolím.
On se jen dál usmíval. „Ale no tak, zlato. Vždyť máme MHD, a děti už jsou velké, ne? A až se vrátím, koupíme si něco novějšího. Lepšího. S automatem!“ Dodal, jako by to byla ta nejlepší kompenzace za to, že jsem se právě dozvěděla, že jsem bez auta. S automatem. To je prostě sen každé ženy, když ji manžel připraví o jediný dopravní prostředek.
Zbytek večeře proběhl v takové zvláštní, dusivé atmosféře. On se snažil být vtipný a nadhazoval scénáře, jak si budu užívat klid a pohodu, zatímco on bude „trpět“ na pánské jízdě. Já jsem se snažila nemyslet na to, že jsem teď závislá na autobusech a laskavosti kamarádek, které mě svezou. A hlavně jsem se snažila nemyslet na to tetování s kotvou, které si nejspíš přiveze.
Když jsme se vrátili domů, Pavel mi nadšeně ukazoval fotky z mobilu – nový „dopravní prostředek“ pro pánskou jízdu. Nějaký starý Volkswagen Transporter, evidentně koupený za zlomek ceny naší octavie, se kterým měli v plánu kempovat. A k tomu dodal: „To je teprve dobrodružství, co? Není to jen o hotelích, je to o zážitcích!“ Já jsem si v duchu představovala, jaké zážitky asi budu mít já, až budu v dešti čekat s nákupem na autobus.
Trvalo mi pár dní, než jsem to celé vstřebala. Vlastně ještě pořád to vstřebávám. Samozřejmě, auto bylo staré a brzy by se muselo vyměnit. Ale takhle? Bez jediného slova? A kvůli "pánské jízdě"? Je to tak absurdní, že to už skoro začíná být vtipné. Když se mi o tom bavím s kamarádkami, všechny se smějí a říkají, že ten můj je prostě originál. A já musím uznat, že je.
Někdy prostě musíte přijmout, že váš partner žije ve svém vlastním, lehce chaotickém, ale vždycky překvapivém světě. A že to je právě to, co ho dělá tak… originálním. Teď už se pomalu smiřuji s tím, že naši garáž zdobí prázdné místo, a já se učím, jak se efektivně pohybovat po městě s MHD a jak si domluvit odvoz. A kdo ví? Třeba až se Honza vrátí, bude plný takových dobrodružných historek, že na to auto na chvíli zapomenu. A možná si přiveze i ten automat, jak slíbil. Ale to tetování, to už mu asi nezmizí. A já si ho budu muset pořádně prohlédnout, jestli na něm náhodou nebude vyryto „Za Chorvatsko jsem prodal auto“.
