Článek
Víte, život s vnoučaty je neustálá dávka překvapení. Jednou vás zahrnou láskou a kreslenými obrázky, podruhé vám s nevinnou dětskou upřímností sdělí něco, co vás donutí zamyslet se nad svým životním stylem. A někdy, jako v mém případě, se vám prostě… vysmějí. Ale takovým tím roztomilým způsobem, samozřejmě. Tedy, alespoň si to snažím namluvit.
Stalo se to minulý týden, když u nás vnučka Eliška trávila odpoledne. Elišce je osm, což je věk, kdy už má člověk na svět docela vyhraněný názor, a to zejména na módu. Sleduje youtuberky, prohlíží si dětské časopisy a má neuvěřitelný přehled o tom, co se „nosí“. Já se v módních trendech přiznám bez mučení trochu ztrácím. Můj šatník je spíš praktický než trendy, a co se týče bot, tam jsem už léta věrná osvědčené klasice.
Seděly jsme v kuchyni u stolu, Eliška si kreslila a já jsem si popíjela odpolední kávu. Najednou Eliška zvedla hlavu od svého výtvoru a s vážnou tváří se na mě podívala. „Babi, ty máš fakt jenom jedny boty?“ Zaskočeně jsem zamrkala. „Jak to myslíš, Eliško? Mám boty do zahrady, pantofle…“ „Ne, myslím takový ty normální, co nosíš ven,“ upřesnila s lehce pohrdlivým tónem v hlase. Podívala jsem se na své pohodlné, kožené polobotky, které mi sloužily už několik let a na které jsem nedala dopustit. „No a co je na nich špatného? Jsou pohodlné, nikde netlačí…“ bránila jsem se. Eliška si povzdechla, jako bych právě pronesla nějakou strašlivou herezi. „Ale babi, vždyť jsou úplně… obyčejný! Takový ty normální. Vždyť já mám snad pět párů bot na ven!“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že z pohledu osmileté slečny, která má ke každému outfitu jiné boty, asi opravdu vypadám jako chudinka s jedním párem „normálních“ bot. Musím přiznat, trochu mě to pobavilo a trochu i zamrzelo. Ten její tón byl tak… konstatující. Jako by objevila nějakou zásadní životní pravdu o své babičce. „Víš, Eliško,“ začala jsem s úsměvem, „když jsem byla malá jako ty, tak jsem možná neměla ani jedny ‚normální‘ boty. A víš co? Úplně jsem to přežila.“ Eliška se na mě podívala s nefalšovaným úžasem. „Fakt? A co jsi nosila?“ „No, v létě jsme běhali bosky, a když bylo chladno, tak jsme měli nějaké ty bačkůrky nebo holínky,“ zavzpomínala jsem. „Boty, jaké máš ty, to byl tehdy luxus.“ „Takže ty jsi vlastně chudá babička?“ zeptala se s vážnou tváří a já jsem se musela zasmát. „Ale kdepak, Eliško. Jen jsem prostě z jiné generace. Pro nás nebyly boty otázkou módy, ale spíš praktickou nutností.“
Tím by to možná skončilo, kdyby Eliška nebyla tak… moderní dítě. O pár dní později mi volala moje dcera a s pobavením mi vyprávěla, jak Eliška ve škole vyprávěla o své „chudé babičce s jedněmi botami“. Prý to byl hit přestávky. Některé děti si dokonce představovaly, že chodím v těch samých botách i spát. To už mi tak vtipné nepřišlo. Představa, že se o mně ve škole šíří takovéhle historky, mě trochu znepokojovala. Co když si o mně budou myslet, že jsem nějaká excentrická stařenka, co žije v jeskyni a odmítá si koupit nové boty? Začala jsem přemýšlet, jestli Eliška náhodou nemá pravdu. Opravdu mi stačí jeden pár „normálních“ bot? Vždyť mám i tenisky na procházky, elegantnější boty na návštěvy a samozřejmě ty pohodlné polobotky na každý den. Ale z pohledu osmileté módní ikony to asi opravdu vypadá bídně.
Pak mi to došlo. Vždyť já jsem v podstatě módní minimalista! Vlastním jen to, co opravdu potřebuji a co mi vyhovuje. Nemám potřebu mít desítky párů bot, které mi budou jen zabírat místo v botníku a na které se mi bude prášit. Můj jeden pár „normálních“ bot je se mnou už léta, prošly se mnou kus světa, jsou pohodlné a spolehlivé. Co víc si přát? Navíc jsem si vzpomněla na svou babičku. Ta taky celý život nosila jedny pořádné boty. Byly kožené, ručně šité a sloužily jí snad dvacet let. A nikdo se jí za to nesmál. Naopak, lidé si jí vážili pro její skromnost a praktičnost.
Takže jsem se rozhodla. Nebudu se trápit tím, co si o mně myslí osmiletá vnučka nebo její spolužáci. Moje „normální“ boty jsou součástí mého stylu, mého přístupu k životu. A pokud se mi za to někdo směje? No a co. Hlavně že se v nich cítím dobře a že mi slouží. Ale abych Elišku úplně neodbyla, rozhodla jsem se, že si s ní udělám malý výlet do obchodu s botami. Ne abych si nutně něco koupila, ale abych jí ukázala tu rozmanitost světa obuvi. Možná pochopí, že každý má svůj vlastní styl a že „normální“ může znamenat pro každého něco jiného. A kdo ví? Možná si nakonec i já vyberu nějaký ten „trendy“ kousek. Ale jen tak pro radost, ne proto, abych zapadla do škatulky „babička s více než jedněmi botami“. Protože v mém věku už člověk ví, co je pro něj důležité. A pohodlné boty, které vydrží, jsou rozhodně na předním místě. A jestli jsou k tomu ještě "normální"? No a co. Hlavně že jsou moje. A že v nich můžu jít na procházku s tou mou módní policistkou Eliškou, i kdyby si u toho potichu povzdechla nad jejich „obyčejností“. Protože vím, že mě má i s mými „normálními“ botami ráda. A to je přece to nejdůležitější, no ne? A kdo ví, třeba za pár let tyhle moje „normální“ boty budou retro a Eliška mi je bude závidět! Na to si klidně počkám.
Módní trendy se přece vrací, to ví každý. A co je víc nadčasové než pořádné, pohodlné boty? No řekněte sami! Takže já a moje „normální“ boty se zatím nikam nechystáme. A Eliška si na ty moje módní výstřelky bude muset ještě počkat. Nebo možná nikdy. Mně to takhle úplně vyhovuje.
