Článek
Víte, existují různé druhy terapií. Někdo chodí k psychologovi a povídá si o svých problémech na gauči. Někdo cvičí jógu a snaží se najít vnitřní klid skrze protažení a meditaci. A pak jsem tu já. Můj terapeut se jmenuje Jaromír, je mu padesát let, má lehce rezavou barvu a občas vydává podivné vrzavé zvuky. Ano, tušíte správně. Můj terapeut je moje špajzka.
Možná se vám to zdá divné. Možná si představujete, jak sedím před regály s kompoty a svěřuji se jim se svými životními traumaty. No, takhle doslovné to zase není. Ale je pravda, že když se cítím pod psa, když mě v práci honí termíny, když se doma nakupí drobné (ale o to otravnější) problémy, moje první instinktivní reakce není sáhnout po čokoládě nebo si pustit uklidňující hudbu. Já jdu uklízet špajz.
Je to můj rituál. Můj způsob, jak si uspořádat nejen prostor kolem sebe, ale i myšlenky v hlavě. Otevřu dveře špajzu, nadechnu se té zvláštní směsi vůní – sušených bylinek, koření, zavařenin – a cítím, jak se ve mně pomalu začíná probouzet pocit kontroly. V tomhle malém království chaosu (který tam obvykle panuje) jsem já ta, kdo určuje pravidla. Já jsem ta, kdo vnáší řád do té zdánlivé anarchie.
Začínám tím nejhorším. Vytáhnu všechny ty poloprázdné sáčky s těstovinami, které už pamatují lepší časy. Vyliji zbytky mouky, které se záhadně rozsypaly po všech policích. Vyhodím ty plechovky s prošlým datem, které se tam snad množí samy od sebe. Tenhle první krok, tenhle akt zbavení se nepotřebného balastu, je nesmírně osvobozující. Je to jako bych s každou vyhozenou věcí odhazovala i kousek svého stresu.
Pak přichází fáze třídění. Plechovky s tuňákem putují k plechovkám s tuňákem. Sklenice s okurkami se seřadí vedle sklenic s brusinkami. Sáčky s rýží a kuskusem zaujmou svá čestná místa v proutěném košíku. A ty záhadné pytlíčky s kořením, u kterých už ani nepamatuji, co obsahují, dostanou šanci na druhou šanci – buď je identifikuji a popíšu, nebo se s nimi bez milosti rozloučím.
Je to skoro meditativní činnost. Soustředím se na ty drobné úkony, na barvy etiket, na tvary balení. V tu chvíli nemyslím na šéfovu kritiku, na nečekané výdaje ani na to, co budu vařit k večeři. Existuje jenom já a můj špajz. A ten potřebuje mou péči.
Občas při tom uklízení narazím na zapomenuté poklady. Na sklenici domácího džemu od babičky, na balíček exotického čaje z dovolené, na poslední kousek oblíbených sušenek, o kterých jsem si myslela, že už dávno zmizely. Tyhle malé nálezy mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Připomínají mi radostné chvíle a dodávají mi energii pokračovat.
Když konečně dosáhnu stavu, kdy jsou všechny police pečlivě utřené, všechny potraviny srovnané podle kategorií a abecedy (ano, někdy zajdu i takhle daleko), a kdy se v špajzu dá konečně dýchat, cítím nesmírnou úlevu. Ten fyzický pořádek kolem mě se nějakým záhadným způsobem promítne i do mého vnitřního světa. Mám pocit, že mám věci pod kontrolou, že jsem zvládla ten malý chaos ve špajzu, a tudíž zvládnu i ten velký chaos v životě.
Moje okolí to občas nechápe. Když se zmíním, že jsem si po náročném dni „vyčistila hlavu“ uklízením špajzu, dívají se na mě s lehce podezřívavým výrazem. Ale já vím, že to funguje. Pro mě je to ten nejlepší způsob, jak se zbavit stresu a znovu získat rovnováhu.
Je to taková moje forma mindfulness. Místo soustředění se na dech se soustředím na rovnání plechovek. Místo vizualizace klidné krajiny si vizualizuji perfektně uspořádané police. A ten pocit uspokojení, když zavřu dveře uklizeného špajzu a vím, že jsem zvítězila nad tím malým kouskem nepořádku, je k nezaplacení.
Takže, až se příště budete cítit zahlceni a nebudete vědět, kam dřív skočit, zkuste se na chvíli zastavit a podívat se na svůj špajz. Možná v něm objevíte nejen prošlé potraviny, ale i nečekaného spojence v boji proti stresu. A kdo ví? Možná zjistíte, že ta terapie s vůní sušených bylinek a s armádou srovnaných plechovek má něco do sebe. Minimálně budete mít uklizeno. A to se přece vždycky hodí, no ne? I když je to vaše osobní, trochu bláznivá forma relaxace.
