Článek
Jenže tentokrát to bylo úplně jinak. O celé věci jsem se dozvěděla náhodou – vlastně jen díky tomu, že jsem se jednou večer z nudy pustila do čtení diskuzních fór. A tam jsem narazila na příběhy lidí, kteří tvrdili, že si každý rok nechávají vrátit daně a během pár dní jim na účet přistane slušná částka. Nejdřív jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. Daně? Vrácení peněz? To přece musí být jen pro nějaké specifické skupiny lidí. Já pracuji klasicky na zaměstnanecký poměr, žádné vedlejší příjmy, žádné složité výpočty. Jenže když jsem četla dál, zjistila jsem, že se to vlastně týká skoro každého. Spousta lidí ani neví, že mají nárok na vrácení přeplatku na dani – a přitom jde o peníze, které jim patří. Stačí si jen požádat.
A tak jsem to zkusila. Vyplnila jsem online formulář, který jsem našla přímo na stránkách finančního úřadu. Nebylo to vůbec složité – jen pár základních údajů, číslo účtu a pár kliknutí. Očekávala jsem, že mi přijde nějaké potvrzení, možná mě budou úředníci kontaktovat, aby si něco ověřili. Ale místo toho se nestalo vůbec nic. Prostě ticho. Říkala jsem si, že je to jen další zbytečný pokus a že z toho stejně nic nebude.
Jenže pak, o týden později, jsem si jako obvykle otevřela bankovní aplikaci a zůstala jsem zírat. Na účet mi dorazilo 16 200 Kč. V první chvíli jsem si myslela, že jde o chybu. Kontrolovala jsem, odkud peníze přišly, a pořád mi to nedocházelo. Až když jsem se podívala podrobněji, uviděla jsem, že jde skutečně o vrácený přeplatek na dani. A najednou mi došlo, že to celé byla pravda. Žádná složitá administrativa, žádné hodinové fronty na úřadech – jen jednoduchý online formulář a peníze byly zpátky u mě. Nešlo o žádnou tajnou fintu. Každý, kdo během roku zaplatí na daních víc, než měl, má právo požádat o vrácení přeplatku. Jenže většina lidí na to buď zapomene, nebo o tom vůbec neví. Mnozí mají strach, že vyplnit žádost je příliš složité, nebo že se úřady budou v něčem vrtat a hledat chyby.
Ale realita je úplně jiná – pokud máte vše v pořádku, jde jen o technickou formalitu. Co mě ale nejvíc překvapilo, byl fakt, kolik lidí vůbec neví, že se jich to týká. Když jsem se o tom zmínila v práci, kolegové na mě zírali, jako bych si to vymyslela. „Cože? Fakt si můžu požádat o vrácení daní? Já myslel, že to platí jen pro podnikatele!“ řekl mi jeden z nich. Další kolegyně si myslela, že se to týká jen rodičů s dětmi. Přitom je to úplně běžná věc. Stačí se podívat na svou roční výplatní pásku nebo daňové přiznání a člověk hned ví, jak na tom je. Těch 16 200 korun pro mě nebyla žádná životní výhra, ale rozhodně mě potěšily. Byly to moje vlastní peníze, které bych jinak nechala státu jen proto, že bych o nich nevěděla. A když jsem se začala zajímat víc, zjistila jsem, že existuje spousta dalších možností, jak si vrátit peníze, na které máme nárok. Například lidé, kteří platí hypotéku nebo úvěr na bydlení, si mohou odečíst úroky. Rodiče dětí si mohou uplatnit slevu na dani. Studenti, lidé, kteří přispívají na charitu, nebo dokonce ti, kdo si platí penzijní spoření – to všechno jsou případy, kdy stát umožňuje odečíst určité částky a snížit tak zaplacené daně. A pokud už byly zaplaceny v plné výši, přeplatek se jednoduše vrátí. Jediné, co je potřeba, je o to požádat. A právě tady je ten největší problém – mnoho lidí ani netuší, že mají na něco takového nárok. Proto se o tom tolik nemluví, proto se to nikde moc nezdůrazňuje. Pokud se nikdo neozve, stát tyto peníze jednoduše nechá být. A tak jsem si řekla, že to musím říct dál. Že když jsem se já mohla dostat ke svým penězům takhle jednoduše, měli by o tom vědět i ostatní.
Možná to nebude vždycky 16 200 korun, možná jen pár tisíc, možná jen pár stovek. Ale pořád je to něco, co patří vám. A stačí k tomu jen jedno jediné – nebát se to zkusit.
