Článek
Ten pocit znala. Zrádné teplo, které se plíživě šířilo od kotníků vzhůru, až jí lehce brněly konečky prstů. Znamenalo jediné: něco se děje. Něco, co by se dít nemělo, nebo možná mělo, ale ona si tím nebyla ani trochu jistá. Tentokrát to ale bylo jiné. Intenzivnější. Palčivější. Jako by jí někdo nenápadně škrtl sirkou přímo pod kůží.
Seděla naproti němu v té malé kavárně s vůní čerstvě mleté kávy a starých knih. Venku lilo jako z konve, kapky bubnovaly na okenní parapet a vytvářely intimní atmosféru. On mluvil o své vášni pro staré mapy, o tom, jak v nich nachází příběhy dávno ztracených světů. Jeho oči přitom tančily zvláštním světlem, a když se občas dotkl její ruky, aby něco zdůraznil, to teplo v lýtkách se ještě zintenzivnilo. Jmenoval se Adam. Potkali se před pár týdny na vernisáži společného známého. Ona tam byla spíš z povinnosti, on tam vystavoval své fotografie. Okamžitě ji zaujal jeho pronikavý pohled a ten zvláštní melancholický úsměv. Dali se do řeči a ona překvapeně zjistila, jak snadno s ním nachází společnou řeč. Bavili se o umění, o cestování, o tom, jak se někdy cítíme ztracení i uprostřed davu. Vyměnili si čísla a od té doby si psali. Ne často, spíš náhodně, ale vždycky to v ní zanechalo zvláštní pocit. Něco mezi zvědavostí a mírným neklidem.
Dnes se sešli poprvé sami. Původně plánovali procházku, ale déšť jejich plány změnil. A teď seděli tady, v tom útulném koutě kavárny, ona cítila, jak se jí pod kůží rozlévá něco, co si nedokázala pojmenovat. Byl okouzlující. Inteligentní, vtipný, s lehce zasněným pohledem, který ji nutil přemýšlet o tom, co se mu asi honí hlavou. Líbilo se jí, jak s vášní mluvil o svých koníčcích, jak dokázal vidět krásu v obyčejných věcech. A ten jeho hlas… hluboký a sametový, jako by jí hladil po duši.
Jenže… byl tu jeden velký háček. Ona nebyla volná. Měla partnera, Honzu. Byli spolu už pět let a ona si vždycky myslela, že jsou šťastní. Měli svůj ustálený rytmus, své rituály, svůj společný byt plný vzpomínek. Honza byl spolehlivý, starostlivý, vždycky věděl, co říct a udělat. Byl její jistota v nejistém světě. A teď tu seděl Adam a s každým jeho slovem se ta jistota začínala povážlivě otřásat. Nebylo to nic konkrétního, žádná lascivní poznámka, žádný vyzývavý pohled. Spíš ta energie, která mezi nimi nenápadně pulzovala. Ty letmé dotyky, ten způsob, jakým se na ni díval, když mluvila. Jako by v ní viděl něco, co si sama o sobě možná ani neuvědomovala.
Začala se přistihovat, že se na jejich další zprávy těší víc, než by měla. Že si v hlavě přehrává jejich rozhovory a hledá v jeho slovech skryté významy. Že když se s Honzou večer dívají na televizi, její myšlenky občas zabloudí k Adamovi a k jeho fascinujícím mapám. Dnes to bylo jiné. Dnes už to nebyla jenom nevinná zvědavost. Ten intenzivní pocit v lýtkách jí jasně říkal, že překročila nějakou neviditelnou hranici. Že to, co se mezi ní a Adamem děje, už není jen přátelské povídání. Jenže co to tedy je? Flirt? Neškodná výměna sympatií? Nebo něco víc? A hlavně – je to chyba? Měla by to zastavit, než se to vymkne kontrole? Nebo má dovolit tomu zvláštnímu pocitu, aby ji dál unášel neznámým směrem? Myšlenky jí vířily v hlavě jako podzimní listí ve větru. Na jednu stranu cítila vzrušení z něčeho nového, z toho, že po dlouhé době cítí tak silnou přitažlivost k někomu jinému. Na druhou stranu ji svíral pocit viny vůči Honzovi, vůči všemu, co spolu vybudovali.
Adam se naklonil blíž a zeptal se jí na něco. Zachytila jen útržky slov, její pozornost byla stále upřená na ten zvláštní oheň v jejích nohách. Zvedla k němu zmatený pohled. „Promiň, zasnila jsem se,“ přiznala s lehkým úsměvem. Jeho úsměv byl chápavý. „Nad čím zajímavým?“ Zaváhala. Co mu má říct? Že přemýšlí o tom, jestli by s ním měla strávit zbytek života prohlížením starých map, nebo se vrátit do bezpečí svého zaběhnutého vztahu? „Jen tak… nad tou deštivou atmosférou,“ zalhala nakonec. Déšť venku pomalu ustával. Slunce se na okamžik prodralo skrz mraky a ozářilo prachové částice tančící ve vzduchu. Adam se podíval na hodinky. „Už bych měl jít,“ řekl s lehkým povzdechem. „Ale moc jsem si to užil. Měli bychom to brzy zopakovat.“ „Ano,“ vydechla automaticky. Její lýtka stále hořela.
Když se loučili před kavárnou, jeho ruka se na okamžik dotkla její tváře. Byl to letmý, sotva znatelný dotyk, ale ona cítila, jak jí po těle projede další vlna tepla. Jeho oči se na ni dívaly s něčím, co si nedokázala přesně vyložit. Bylo to přátelství? Obdiv? Nebo něco víc? Sledovala, jak odchází, a pak se otočila a zamířila k domovu. Déšť ustal, ale v ní samotné stále pršelo. Otázky se jí rojily v hlavě a ona na ně neměla žádné odpovědi. Věděla jen jedno: ten zvláštní pocit v lýtkách se jí už dlouho nevytratí. Bude muset přijít na to, co s ním dál. Jestli ho uhasit, nebo mu dovolit, aby se rozhořel v něco, co navždy změní její život. A jestli to bude flirt, nebo osudová chyba, to ukáže teprve čas.
