Článek
Vzpomínáte na to tiché praskání dřeva v krbu u babičky? Nebo na tu nádhernou vůni čerstvě upečeného chleba, který jste poprvé v životě sami vyndali z trouby? V tom zběsilém tempu, co nás žene dopředu, v záplavě jednorázových věcí a neustálých novinek, se v mnohých z nás probouzí taková tichá, ale silná touha. Touha po něčem opravdovém, co můžete vzít do ruky, co má váhu, duši a svůj vlastní příběh. A najednou se přistihneme, jak koukáme na šicí stroj po prababičce, zkoušíme si postavit malou hliněnou pec na zahradě, nebo se učíme, jak se plete obyčejný košík. Není to jen taková ta příjemná nostalgie, co nás chytí za srdce, je to něco mnohem hlubšího, takové naléhavé volání. Volání po návratu k řemeslům a udržitelnému životu, k něčemu, co má kořeny a prostě dává smysl.
Dlouho jsme žili v přesvědčení, že čas jsou jen peníze a že být co nejrychlejší a nejefektivnější je klíčem ke štěstí. Kupovali jsme si levné věci, které se vyráběly ve velkém, a pak jsme je bez přemýšlení vyhazovali, sotva se rozbily nebo nás přestaly bavit. Naše domovy se plnily předměty bez příběhu, naše dny se točily kolem výkonu a nekonečných termínů. A jednoho dne jsme zjistili, že i když máme plné skříně a všeho dostatek, něco nám hrozně chybí. Ten pocit, že jsme něco vytvořili vlastníma rukama, že jsme do něčeho vložili kousek sebe. Pocit, že máme aspoň trochu kontrolu nad tím, co jíme, co nosíme, a jak vůbec žijeme.
Je to skoro jako příběh o Aničce z města. Dlouhé roky pracovala v korporátu, její dny se slévaly v jeden velký kalendář schůzek a nekonečných prezentací. Večer domů přicházela unavená a prázdná, jako by ji někdo vysál. Jednoho dne, když jí omylem vyklouzl z ruky a rozbil se oblíbený hrnek, místo aby si hned koupila nový, zkusila ho slepit. A během téhle jednoduché činnosti, u každé té malé prasklinky, najednou ucítila něco zvláštního. Takový vnitřní klid. Ten hrnek sice nebyl dokonalý, měl jizvy, ale byl její, a to byl ten okamžik, kdy Anička objevila kouzlo zpomalení. Začala se učit keramiku, pak si založila malý záhonek na balkoně, kde si pěstovala vlastní bylinky. Dneska prodává své hrnky na místních trzích a její dny jsou plné hlíny, slunce a upřímného smíchu. Zjistila, že ta pravá radost nespočívá v hromadění věcí, ale ve tvoření a sdílení s druhými.
Proč nás to táhne zpátky k něčemu, co naši prarodiče považovali za nutnost a my to dlouho brali jako přežitek? Je to touha po autenticitě. Chceme vědět, odkud naše věci pocházejí, jak byly vyrobeny a hlavně kým. Hledáme smysluplnost v každodenních činnostech, něco, co nám dává pocit, že jsme zase o kousek víc propojení se světem. A řemesla nám přesně tohle dávají. Když si sami upletete svetr, víte, kolik času, trpělivosti a lásky to stálo. Ten svetr pak má pro vás úplně jinou hodnotu než ten z fast fashion řetězce, který se po pár praních stejně rozpadne. Získá si váš respekt a vy k němu máte osobní vztah. Navíc, v době, kdy nás technologie neustále bombardují informacemi a nutí nás být nonstop „online“, řemesla nabízí něco jako vzácnou digitální detoxikaci. Soustředění na práci s materiálem – ať už je to dřevo, látka, hlína nebo příze – neuvěřitelně uklidňuje mysl, pomáhá snižovat stres a vrací nás do přítomnosti. Je to jako taková aktivní meditace, která nás uzemní a vrátí nám klid. Místo pasivního přijímání obsahu se stáváme aktivními tvůrci. A to je ohromně osvobozující pocit, když vidíte, jak pod vašima rukama vzniká něco nového. Ne otravná povinnost, ale radostná cesta. Ruku v ruce s tímhle návratem k řemeslům jde i udržitelnost. Dlouho to znělo jako taková ta povinnost, něco nudného, co nás bude jen omezovat. Ale teď zjišťujeme, že žít udržitelně může být i opravdová radost.
Víte, když si sami spravíte tu starou židli místo toho, abyste hned kupovali novou, nebo když si třeba jen na balkoně vypěstujete svoji vlastní zeleninu, když si nosíte s sebou lahev na vodu místo kupování balených – najednou to prostě cítíte. Ten dobrý pocit, že děláte něco smysluplného pro naši planetu i pro sebe. Je to takové to příjemné, hluboké uspokojení, co se projde celým tělem. Jen si to představte, najednou zjistíte, že tím, že děláte něco pro naši Zemi, se zároveň víc propojujete s ostatními a cítíte se tak nějak víc sami sebou v objetí přírody.
Třeba jako Petr, který opustil práci IT specialisty a začal se s láskou věnovat pěstování bylinek a výrobě domácích sirupů, jsou toho živým důkazem. Necítí se jako „oběť“ nějakého ekologického hnutí, ale jako člověk, který našel hluboký smysl v péči o zemi a v soběstačnosti. Sdílí své přebytky úrody se sousedy, učí je, jak založit kompost, a najednou se kolem něj vytváří malá, ale silná komunita lidí, kteří chtějí žít podobně, prostě víc v souladu s přírodou.
Tohle všechno, ten návrat k řemeslům a k životu, co má smysl, to není jen takové to „mám nový koníček“, který za pár týdnů omrzí. Je to něco mnohem hlubšího, taková nová filozofie, jak žít. Je to uvědomění, že méně je často více. Že kvalita vždycky předčí kvantitu. Že když zpomalíme, můžeme lépe vnímat svět kolem sebe a nacházet radost v těch nejmenších, obyčejných věcech. Je to o tom, že se učíme vážit si zdrojů, našeho času, i dovedností, které zdědili naši předkové.
Znovuobjevujeme hodnotu lidské práce a kreativity, tu, která je schovaná v každém z nás. Takže, až příště uvidíte někoho, jak s láskou brousí kus dřeva, plete košík nebo vyrábí domácí mýdlo, uvědomte si, že to není jen návrat do minulosti. Je to krok vpřed. Vedle tohohle všeho najednou objevíte cestu k životu, co je prostě víc v klidu, má větší smysl a je fakt šťastnější. A víte co? Třeba to nakopne i vás, odložit na chvíli telefon a zkusit stvořit něco, co je skutečné. Co myslíte, už cítíte to volání?
