Článek
V úvodním díle Zápisníku (bulvárního) reportéra jsem se rozepsal, jak jsem se stal reportérem v regionální redakci nejčtenějších bulvárních novin. A protože k bulváru neodmyslitelně patří fotky VIP osobností, zachycených většinou nejlépe v choulostivých situacích, přiblížím vám (aspoň zčásti) práci paparazzi.
Jeď vyfotit známou herečku s miminem!
Podle Wikipedie jsou „Paparazzi bulvární fotografové, kteří se většinou zabývají fotografováním privátních situací známých osobností, herců, politiků apod.“ Tahle charakteristika je vcelku trefná až do chvíle, kdy vám jednou takhle v létě uprostřed okurkové sezóny zavolá v sobotu hodinu po poledni šéf a dá vám úkol: „Jeď vyfotit herečku XY, která „ulovila“ boháče a nedávno mu porodila vytouženého syna. Ten chlap koupil v lesích na Českomoravské vrchovině starý mlýn, opravil ho a udělal z něj parádní letní sídlo. A herečka by tam měla být i s miminem. Notebook si vezmi s sebou, fotky chci mít do šesti hodin večer v systému, možná z toho bude titulní strana do nedělníku!“ Hmmm - tak jo, budu si hrát na paparazzi, pomyslel jsem si, když šéf zavěsil.
Mlýn na konci světa aneb v sandálech do skal
Tak fajn. Sedl jsem k počítači, našel si šéfem popsaný mlýn a zjistil jsem, že než se k němu dostanu, bude mi to trvat dobře půldruhé hodiny, přestože většinu cesty pojedu po dálnici a jen asi 20 kilometrů po okreskách. 90 minut cesta, maximálně hodinku na místě, fotky pošlu přímo z místa z auta i se zpracováním do hodiny - to by mohlo klapnout, zněl časový plán fotoakce.
Leč jsem trošku podcenil přípravu a vybavení, protože jsem na cestu vyrazil jen v tričku, kraťasech a naboso v sandálech. Jejich nevýhodu jsem pochopil záhy, když bylo nutné mlýn obehnaný plotem obejít a kus cesty vedl přes skaliska. Ta se obejít nedala :-) takže jsem sakroval, klouzal po hladkých kamenech a drápal se nahoru. Chytal jsem se stromků a keřů a na nohách mi přibývaly škrábance.
Živý hlídač mě donutil k ústupu
Ale dal jsem to a po slezení ze skály na druhé straně, pod níž mě uvítal chladivý měkký mech, jsem se ocitl před plaňkovým plotem. Ten obepínal travou, keři a všelikou zelení zarostlé pozemky kolem mlýna. Staré, leč pěkně opravené stavení v malebném údolí jsem uviděl, když jsem popošel notný kus dolů z kopce. Nasadil jsem na fotoaparát nejdelší objektiv a zkoušel se jím dívat na mlýn.
A měl jsem štěstí: herečka byla zrovna s miminem na terase. Bylo to však tak daleko, že by z ní byla na výsledné fotce jen větší tečka. Přesto jsem pár snímků udělal a popošel jsem o kus dál, abych to zkusil ještě z jiného úhlu. „Haf, haf, haf!“ vyletěl z křoví za plotem statný německý ovčák a štěkal ostošest. Zavelel jsem si k ústupu a stáhl se zpět do bezpečí, protože plaňkový plot se na několika místech vyznačoval tyčkami, které nebyly zrovna nejpevnější.
Vylovil jsem z kapsy kraťasů mobil značky Motorola, vytáhl anténu, zkontroloval signál a zavolal do Prahy kolegyni z oddělení společnosti, která měla víkendovou službu. Popsal jsem jí, co se mi povedlo vyfotit a dostal pokyn, abych to zabalil a jel poslat fotky a pár řádků. To jsem s radostí udělal, přestože cesta zpět k autu byla při lezení ze skály opět utrpením.
Fotky vyšly na titulce
V autě jsem si připojil mobilní modem, stáhl fotky a naposílal je kolegyni do Prahy. Pět minut poté mi volala zpět: „Hele, dobrý, ale nechám to ještě do zítřka uležet. Mám s herečkou nějakou domluvu a nerada bych ji porušila, protože z bulváru komunikuje jen se mnou. Takže to asi vyjde až v pondělí nebo v úterý, jo?“ Odvětil jsem, že to je její „vál“, protože já jsem svůj úkol splnil. „Budeš pak uvedený jako spoluautor textu,“ dodala kolegyně.
V úterý mě pak mile překvapila titulní strana, na které se skvěla fotka mlýna a vedle ní titulek rýpající do exmanžela herečky. A v textu jsem byl uvedený jako spoluautor. To byl bonus za trochu nepohodlí s vědomím, že si tenhle článek přečte asi milion lidí. Na výplatní pásce mi pak udělala radost další odměna.
A někdy příště si povíme něco o tom, jak jsem sledoval ředitele brněnského divadla a jeho dvě milenky.
