Článek
Do nejčtenějšího bulváru jsem přišel jako čtyřiadvacetiletý mladý muž v roce 1994 z konzervativního deníku, který dva týdny před mým odchodem vydavatel zavřel. Kývl jsem na nabídku kolegy, který tehdy odcházel z brněnské redakce do seriózního deníku do Prahy - a dobře jsem udělal.
Už první setkání se šéfredaktorem v Praze byl příjemný šok. Renesanční, téměř dvoumetrový bodrý chlap s mohutným knírem v bílé elegantní košili mě přivítal s napřaženou pravicí se slovy: Zdravím tě, já jsem Jarda a my si tady všichni tykáme! Pak mě stručně zasvětil do tajů řemesla bulvárního reportéra a fotoreportéra v jedné osobě - takzvaně dva v jednom je totiž klasická varianta novináře v regionu. Rychle jsem se naučil psát krátké úderné články, které mají čtenáře hlavně pobavit. Bavilo mě to a šlo mi to. Byly to základy řemesla, ze kterých těžím dodnes.
A rychle jsem se naučil i fotit. Nejprve svým malým fotoaparátem na barevný film, což byla občas legrace. Museli jste si totiž práci (focení) plánovat třeba den dva předem. Když měl člověk dvě akce denně, tak si koupil film na 24 snímků. Když měl jen jednu akci, tak stačilo 12 snímků. No a na víkendovou službu se většinou kupoval film na 36 snímků.
Práce reportéra a fotografa pak vypadala většinou následovně příchod na akci (událost), pořízení fotek (to mělo přednost zvlášť třeba u bouraček nebo jiných aktuálních událostí, kde se pak už šance na vyfocení neopakovala…), nabrání informací (nejčastěji krátký rozhovor či anketa), odchod z akce rovnou do fotolabu kvůli expresnímu vyvolání fotek do hodiny, úprk do redakce psát článek, pak zase zpět do fotolabu pro fotografie. S fotkami šel reportér rovnou do grafického studia, které bylo jen o dvě patra výš než redakce, aby mu je tam šikovní grafici naskenovali, vyladili a zkopírovali na tehdy ještě klasickou disketu.
S ní se pak vrátil do redakce, šoupnul ji do počítače a stáhnul fotky. Pak se odpojil klasický telefon (pevná linka), místo něj se připojil modem a posílaly se fotky do Prahy. To už bylo v druhé půlce „devadesátek“ - předtím jsme totiž posílali fotky v obálce autobusem… Než se fotky poslaly, tak jsem většinou dopsal článek a poslal ho do centrály editorovi. Tomu jsem pak radši ještě zavolal, aby pro jistotu zkontroloval, zda text a fotky dorazily v pořádku. A většinou se pak ještě vyráželo do terénu na další akci. Odměnou za práci a snahu pak byly druhý den ráno noviny na stole v redakci, které člověk nedočkavě otevřel a hledal v nich svoje dílo. A největší peckou bylo, když jste měli článek s fotkou na titulní straně a věděli jste, že si ho přečetl třeba milion lidí.
Časem jsme vyměnili klasické fotoaparáty na film nejprve za malé kompakty a poté za digitální zrcadlovky. Byl to pokrok, nicméně bylo úsměvné, když jsem třeba na bitvě tří císařů u Tvarožné stál s malým kompaktem vedle fotoreportéra z ČTK nebo Reuteru s pořádným „dělem“ a snažil se pořídit co nejlepší snímky bojujících vojáků v historických uniformách nebo jezdců na koních, kteří od nás byli vzdálení třeba 30 nebo 50 metrů… Ale s digitálními zrcadlovkami se tento rozdíl smazal a pak už to bylo jen o šikovnosti.
Ta se dala natrénovat na školeních a workshopech s kolegy fotoreportéry z Prahy, kteří nás naučili různé triky i klasické postupy. A pokud byl člověk ctižádostivý a cílevědomý, tak se postupně dostával do vyššího levelu a fotky byly lepší a lepší. Speciální disciplínou pak bylo focení ve stylu paparazzi. Ale o tom si povíme příště.
