Článek
Vlakem do Brna jezdím rád. Z Blanska to vyjde na 41 korun a na stejnou jízdenku můžu jet ještě hodinu po moravské metropoli v zóně 100. Je to rozhodně levnější a rychlejší než cesta autem. Jen to chce správně vychytat. Ráno do 8 hodin totiž ještě v Blansku u nádraží zdarma zaparkujete. Musíte ale mít menší časovou rezervu. Volné místo na řidiče totiž zbyde až vzadu, dál od nádražní haly. Když ale jedu třeba v 10 či v 11.00, tak už většinou rovnou jedu k supermarketu.
Pak už stačí jen dojít včas do haly, koupit si lístky na cestu tam a zpět a sednout do novotou vonícího vlaku, který nese jméno vinné odrůdy. Problém nastane ve chvíli, kdy je pokladna kvůli rekonstrukci zavřená a vy si musíte lístek koupit ve vlaku, protože nádražní trafika je prostě nemá - nevyplatí se jí to.
Lidé, které průvodčí kontroloval přede mnou, platili jízdenku v hotovosti. Já chtěl zaplatit kartou. „No - tahle karta se mi moc nelíbí, nemám s Air Bank dobré zkušenosti!“ sděluje mi rázným hlasem zrzek v tmavomodré uniformě. Safra - co to má znamenat? Mě vůbec nezajímá, jaká banka je průvodčímu sympatická. Chci zaplatit kartou a dostat svůj lístek. Nakonec se to po brblání zaměstnance drah podaří, ale ty kecy kolem by si mohl ušetřit.
Jenže za chvíli se sice situace opakuje u mladíka ze Slovenska. „Jinou kartu nemáte? Nevím, jestli mi to ten váš Mastercard vezme. Visa karty jsou lepší,“ vypálí na studenta průvodčí. „Nie, nemám. Chcete peniaze? Mám len tisícovku,“ nedá se mladý Slovák. Průvodčí zakleje a rezignovaně zkusí přiložit kartu k terminálu, co mu visí na krku. Na třetí pokus to pípne a vyjede lístek.
Pozorovat nevrlého průvodčího mě baví a čekám, co přijde. Otočí se k další cestující. Ta mu hlásí, že má předplatní jízdenku nahranou na platební kartě. Kontrolor se zakaboní: „Moneta? Si děláte srandu? S tou jsou jen problémy!“ Blonďatá čtyřicátnice na něj zírá nevěřícným pohledem. „To jako fakt? Myslíte to vážně? Takže já si platím na tři měsíce dopředu a ono to nefunguje?“ ptá se průvodčího. „Jo,“ odsekne. Ale kartu nakonec odbaví.
Zbytek cesty už proběhl bez většího vzruchu, protože průvodčí šel do zadních vagónů. O to pohodovější byla polední cesta zpět poloprázdným vlakem. Mladá průvodčí s copem každého zkontrolovala s milým úsměvem, a ještě každému popřála pěkný den. Za těch 82 korun to opravdu stálo. Kdybych jel autem, stojí mě to třikrát víc, o nervech strávených v kolonách v Brně a hledání místa k drahému parkování ani nemluvě.
