Článek
Je mi 37 let. Tedy už více než třicet let, respektive od té doby, co jsem stihla pochytit, co z hlediska tradic znamená přelom dubna a května, poslouchám narážky (doplněné o hurónský smích, kterému chybí snad už jen plácání do stehen a popadání se za břicho) na mě a pálení čarodějnic.
Every. Single. Year.
Řekněte mi - skončí tohle někdy? (otázka je spíše řečnická, obávám se totiž, že odpověď znám…)
Neverending story
Zajímavé je, že 8. března se mě nikdo s poťouchlým výrazem na tváři neptá, zda jsem stále žena (protože v trapnosti by si to s dotazem na čarodějnický survivor nezadalo) a na Den dětí nedostávám gratulace, protože jsem se prokazatelně narodila dvěma lidem a nespadla jsem z nebe, když mě omylem vyklopili moji praví rodiče z vesmírné lodi (jakože mimozemšťani, chápeme? hahaha).
V těchto chvílích uvažuji nad tím, zda jsou Češi opravdu národem hrdých alkoholiků a Švejků nebo spíš vtipálků, kteří si pletou pořekadlo „Opakovaný vtip přestává být vtipem.“ a „Opakování matka moudrosti.“
A nenechte se mýlit, není to jen o svátcích a významných dnech, protože - a to musím, byť neochotně, uznat - škála témat je v tomto případě opravdu rozsáhlá. Tak například opar. Naprosto běžná záležitost, se kterou se za svůj život setkala většina populace, ať už jako vlastník, či pouhý pozorovatel (v tomto případě vám gratuluji a good for you). A tak by člověk čekal, že v dnešní době se taková drobnost přejde bez povšimnutí, natož hloupých poznámek. Ale ne, vždycky se najde dobráček, který má potřebu tuto nepříjemnost náležitě okomentovat: „Jé, ty máš opar!“ (díky za informaci, nebýt tebe, vůbec bych nezaregistrovala, že mám na puse něco, co bolí, pálí, svědí a už týden mi to ztrpčuje život). Pak dramatická pauza následovaná druhým dějstvím: „S kým jsi se líbala?“. No, s tebou určitě ne, kamaráde…
Tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Když je člověk trochu roztržitý, může za to zamilovanost (nebo zaláskovanost - prosím vás, zakažte to slovo už), když zívnete, dostane se vám významných pohledů „Co jsi dělal/a v noci?“ a když běžíte, nejspíš utíkáte před manželkou/dětmi/tchyní a podobně.
O co jim jde?
A já se ptám, co je tohle za lidi? Opravdu jim ty jejich hlášky přijdou jako humor? Zavíral je snad někdo v dětství do sklepa nebo jen vyrůstali v rodině, kde se tyhle „vtípky“ předávaly jako ústní lidová slovesnost za dob Boženy Němcové?
Boženu sice neznám osobně, koneckonců ona už nějakou dobu není mezi námi a já zase nejsem tak stará, aby se naše životy na časové ose protnuly, ale i tak si dovolím hádat, že by něco takového za vhodnou předlohu pro svoje dílo nejspíš nepovažovala. Divíte se? Já ani ne.
Nebo si vzpomínáte, že by někdo v Babičce řešil opary? Nejspíš ne, protože jste Babičku buď nečetli, nebo si toho z ní moc nepamatujete (nebo si naopak pamatujete úplně všechno a tudíž víte, že slovo „opar“ v knize nikdy nezaznělo). Ať tak či onak - opar opravdu součástí příběhu nebyl. Zato se v něm objevila Viktorka u splavu, která byla zamilovaná, což možná způsobilo její roztržitost ve chvíli, kdy se procházela kolem řeky a spletla si svoje dítě s lodičkou…
Nechte si ty vtipy a jděte si radši přečíst… cokoliv.
Dalším tématem Babičky, kromě duševního zdraví a rodičovství, byli i sousedské vztahy, sociální otázky, příroda a v neposlední řadě také rodinná pouta. Co třeba ten protekční spratek Barunka? Doma hromada hladových krků, starostí až na půdu, ale babi si i tak najde čas, aby vybrala svoje nejoblíbenější vnouče. A zbytek robat ostrouhá. A možná, možná jsou zrovna oni předkové těch současných vtipálků, jelikož vymýšlením nejrůznějších bonmotů adresovaných lidem v jejich okolí se pouze vyrovnávali se skutečností, že nebyli takoví mazánci jako jejich sestra Bí.
Wake up call
Ale lidi zlatí, moje dětství také nebylo úplně sluníčkové (přestože mě nikdo nenutil žít ve sklepě - nebo ano, ale můj mozek to dokázal vytěsnit) a komentuji snad něčí vzhled, rozpoložení nebo aktuální stav? No… jasně, ale jsou to moje vlastní, originální výroky, které se neopakují stále dokola a vždy jsou určeny pouze tomu jednomu konkrétnímu šťastlivci.
A to je vlastně i moje rada na závěr. Pokud patříte k lidem, kteří rádi recyklují komentáře ze šuplíčku „vtipe, vylez“, vykašlete se na to. Nebo si alespoň vymyslete něco nového a nevypouštějte do světa něco, co už známe všichni zpaměti. Děkuji.
