Článek
Svátky typu MDŽ jsme doma neslavili nikdy. Byly příliš spjaty s komunistickou propagandou, takže si celá rodina držela odstup. Dodnes je to u nás při těchto příležitostech dosti vlažné. Jenomže já zřejmě s přibývajícím věkem podléhám snadněji sentimentálním emocím, a tak jsem se letos dokonce i trochu urazila, když si na mě nikdo z mých potomků nevzpomněl během svátku matek.
Nejvíc to slízla dcera, která mi nic netušíc volala následný den a těšila se na pokec. Namísto toho se jí dostalo ublíženého fňukání, pokrytecky zabaleného do rádoby chápajících plků o tom, jak matinka chápe, že jsou všichni tak strašně zaměstnaní a tudíž zapomněli. Chudák holka! Sypala si popel na hlavu a pak zalarmovala oba bratry, aby své ubohé mámě aspoň zavolali.
A jak jsem se už tak pěkně v té náhlé sebelítosti zabydlela, nezapomněla jsem se zmínit i svému drahému. Chvíli na mě koukal, než mu to došlo, a pak s mírným úsměškem pravil: „Jenomže ten tvůj (!) svátek matek je až za tejden, víme?“
No, nevěděli jsme. Celkem trapná situace, že. Naštěstí jsou naše děti za ta léta již uvyklé na maminčinu jistou roztržitost a vše se nakonec odbylo několika vtipnými poznámkami na můj účet. Po právu.
Dojala mě velkorysost potomků, a tak jsem se rozhodla, že když slavit, tak tedy slavit. A jako první skvělá příležitost mě napadl první červen, Den dětí. Ten mám spojený hlavně s vybíjenou, kterou jsme kdysi hrávali o protažené školní přestávce na hřišti a pak jsme možná dostali nějakou sladkost. Čili nic moc. Ani později s vlastními dětmi jsme to nijak neprožívali, nechuť ze státem ordinovaných slavností byla příliš silná.
Jenomže já jsem se letos rozhodla, že to pojmu úplně jinak, když už jsem si na ty matky takhle zavařila. Na bonbóny jsou moje děti už poněkud přerostlé, avšak dobré slovo by je potěšit mohlo.
Takže moji milí potomci, vezmeme to popořadě a začneme u nejstaršího. Jako první jsi prošlapával cestu a sbíral zkušenosti nejen pro sebe, ale i pro své sourozence. A nakonec i pro své rodiče. První jsi se vydal daleko z domova na studia a protloukal ses tam dva roky sám, než dorazil mladší bratr. Nikdy nezapomenu na první vánoční prázdniny po tvém odchodu do Montrealu. Přijel jsi, pár dní zůstal, ale pak jsi musel zpět. Náš dům byl plný světla a tepla a smíchu. A jídla. A ty ses vracel sám s batohem na zádech do studeného pokoje a nemohl sis s sebou vzít ani kousek vánočky, protože to se do Kanady nesmí. Ještě ses naposledy otočil a oči jsi měl náhle tak veliké a lesklé. Ten pohled se mi propálil do duše navždy.
A pak se z tebe najednou stal dospělý muž a jedno léto jsi nám do rodiny přivedl svoji krásnookou africkou gazelu a s ní Gabon a naše milé Gabonce. Otevřel jsi nám nový kontinent, nepoznaný svět, nepoznané zážitky. Ale hlavně, hlavně jste nám dali naše tři andílky, naše tři chlapečky. Vnesli nám do vyprázdněného domu zase tolik smíchu, energie a vřískotu, že nám z toho sice někdy brní hlava, ale pak stačí jedna malá ulepená tlapka kolem krku a: “ Babi, já tě mám lád!“ A bába je na hrnci a vše rozbité a upatlané rázem pro to veliké štěstí zapomenuto.
Ty, druhý chlapče, vypravil ses také do Montrealu. Už to bylo veselejší, byli jste tam dva. Než jsi vyhrál konkurs na stáž na ostrov Svatého Eduarda, kde jsi se měl starat o větrné elektrárny. Ty, který jsi měl závratě na stoličce v kuchyni, jsi najednou lezl do 90 metrů po zmrzlé konstrukci. Vánoce jsme strávili na Skypu. Připravovali jsme spolu vánoční hostinu, protože jsi byl ve velikém domě na konci světa úplně sám. A vlastně na celém ostrově. Tak jsme usmažili my kapra a ty tresku, šli jsme všichni na procházku a pak jsme společně celá rodina zasedli ke stolu. Jen dárky jsme ti nechali zabalené pod stromečkem.
Také ty jsi ze studenta vyrostl v muže. Zůstal jsi na univerzitě a tak moc jsi se soustředil na studia, že bys málem zůstal sám, kdyby si tě nevyhlídla krásná Nina. A nám do rodiny přibyl další element, tentokrát kanadsko vietnamský. Rodiče naší nastávající snachy jsou boat people, Vietnamci, kteří se před komunistickým severem zachraňovali na člunech a přes Filipíny se dostávali až do Ameriky. Oba tvrdě pracovali, a tak mohli své tři dcery poslat na studia. Ve Vietnamu jsme ještě nebyli, ale rozhodně se tam chystáme!
Naše malá princezno, zůstalas pár let sama bez bratrů, což jsi nám trpce vyčítala. Nakonec ses i ty rozeběhla do světa, na univerzitu do Skotska. A my jsme zase měli co objevovat. Nikdy nezapomenu na ten týden, který jsme strávily my dvě holky ve vypůjčeném kamarádově bytečku v malebném Stirlingu před začátkem semestru. Musela jsi jet dřív a já tě tam nechtěla nechávat samotnou.
A byl to krásný týden! Couraly jsme po těch velikých lysohlavých kopcích a večer jsme chodily do pubů na irské kafe. Pamatuješ, jak se nás tam snažili sbalit ti dva seladoni, smály jsme se ještě druhý den.
I ty jsi se změnila z naivní holčičky v dospělou mladou dámu a najednou jsi vdaná a my jsme ti vděční, že jsi nám přivedla svého Andrewa, kluka skotskýho ušatýho, jak mu říkám, i když má ouška pěkně úhledně uložená u té své rusé britské hlavinky. A jeho rusovlasou maminku ze starobylého skotského rodu a rusovlasou potrhlou sestru a černovlasého tatínka, poněvadž ten je z Barbadosu.
Milí moji, váš táta vás kdysi chtěl mít aspoň sedm a já se mu smála. Dnes si myslím, mohlo by vás být víc! A to už by naše rodina obsadila všechny kontinenty. A já vám tímto poněkud sentimentálním výlevem chci poděkovat, děti. Za vaši trpělivost, s jakou jste snášely naše chyby a přehmaty, že jste přežily, když jsem vás cpala quinou a nechtěla vám dávat vůbec žádný cukr, za to, že jsme na vás někdy ječeli a neměli jsme tak docela pravdu, za to, že jsem vás i uhodila, protože už mi prostě ruply nervy a vůbec to nebylo kvůli nějakému zlobení.
Děkujeme vám za vše, co jste nám darovaly. A hlavně, děkujeme, že se k nám všichni pořád vracíte i s našimi novými dětmi, vašimi partnery.
I když tedy moc dobře nechápu, proč si mě Andrew do mobilu zapsal jako „mama dracice“. A proč se to tak pěkně ujalo. Však si to s ním vyřídím. Ale to už je jiná historie.
