Článek
To je pořád Síkela sem a portfolio tam, vláda sem a opozice tam. Na jedné straně pod halasným uspokojením kyselé hrozny, na druhé bujará škodolibost. Ta von der Leyenová! Liška jedna podšitá!
Tak madame Leyenová liška jedna podšitá zajisté je, avšak já s její volbou rozhodně spokojená jsem. Což tedy v globálním měřítku bohužel neznamená nic, ovšem tady u nás v Černošicích jo. Aspoň v naší ulici, v našem domě tedy určitě. A pak taky v Port-Gentil v Gabonu. Až jim to tam doťukám, budou zajisté nadšeni.
Poněvadž tam je pole evropsky neorané a přitom jsem za svého pobytu měla naléhavý dojem, že zrovna tahle země, na první pohled ospalá a otrávená, ale pod pokličkou plná energie svého hodně mladého obyvatelstva, jako by čekala na startovní čáře, jen a jen vyrazit. Jenže kam?
Francie má nyní pozici dosti svízelnou. Znemožnila se jednak svojí mlčenlivou podporou totalitního samovládce a jednak dosti nevhodnou reakcí po puči, jenž ho svrhnul. Ekonomické vazby jsou sice velmi silné a zajisté ještě dlouho budou, ale sama z vlastní zkušenosti vím, že jejich pozice jakožto bývalé koloniální velmoci je spíše problematická.
Jenže na vyklizené pozice se neurvale vedrala Čínská lidová republika. Gabon je malá země, ovšem nesmírně bohatá na nerostné suroviny. Její hlavní zdroj bohatství nyní představuje ropa, jejíž zásoby však nejsou bezedné. Před několika lety byla na území Gabonu objevena rozsáhlá ložiska železné rudy. Obrovský zdroj přírodního bohatství však představuje deštný prales, jenž zabírá až 85 procent celkové rozlohy. Z hlavního města Libreville do Port-Gentil se může cestovatel dostat pouze po moři anebo letadlem. Mezi oběma městy se rozprostírá neprostupný prales.
V Gabonu jsem byla v roce 2018, čili v období plně totalitním. Pan prezident Ali Bongo držel vládu pevně v rukou a nic nenasvědčovalo tomu, že vůbec někdy dojde ke změně. Seděli jsme v obývacím pokoji s papá Andrém, tátou snachy Johany, a koukali na zprávy. Jako by mě nějaký zlý duch přenesl do sedmdesátých let v ČSSR. Tytéž přihlouplé ksichty funkcionářů, zaujatě probírajících zrno v dlaních během sklizně. Pitomci zírající do vařících se vod nově postavené přehrady. Čuměli na to jako husa do flašky, nerozuměli ničemu a taky jim to bylo úplně jedno. Přesně jako tehdy u nás.
„No potěš koště,“ snažila jsem se Andrému přeložit, že tomu marasmu rozumím. André byl na režim permanentně naštvaný, ale rodině se nedařilo špatně, protože v zemi sice vládl totalitní režim, ale lidé podnikat mohli, komunismus tam naštěstí nikoho zavést nenapadlo. A pokud ano, soudruzi francouzští mu to zajisté rychle rozmluvili, budiž jim za to chvála.
Jednoho dne se rodina usnesla, že podnikneme výlet do Omboué, města na břehu oceánu. Je tam prý krásný hotel hned u pláže. No proč ne, pláž? To jedu hned!
I jeli jsme. Cesta plná dobrodružství, avšak co mě zaujalo nejvíce, byli všudypřítomní Číňani. Celou cestu nás míjely obrovské náklaďáky narvané mohutnými kmeny vzácných tropických dřevin. Probíjely se těžce blátivou cestou plnou hlubokých kráterů, ovšem hned vedle si stavěli luxusní dálnici, asi aby to drancování mohlo probíhat snadněji. Čínští vězni ji stavěli, úhledný tábor obehnaný ostnatým drátem jim postavili soudruzi, přímo v pralese.
Cožpak o to, dálnice v pralese, stavba je to velkolepá a dnes už možná hotová. V mokřadech na mohutných pylonech, vznáší se nad úchvatnými mangrovovými porosty a protíná deštný prales jako podle pravítka, po masivních mostech překonává prudký proud řeky Ogooué.
Jenomže já jsem se koukala celou cestu poctivě z okýnka a chtěla jsem vidět ty malé agresivní drzé gabonské slony. Antilopy a opice. Hady. A neviděla jsem nic. Ale lautr nic!
„André,“ ptám se již zvýšeným hlasem. „André, kde jsou ta zvířata, slíbil jsi mi, že je uvidíme. Říkal jsi, že jsou chráněna.“
„No to jsou, ale Číňani je sežrali.“
Takže tak, všechno tam sežrali Číňani.
A podle mého naprosto laického pohledu to tam v tom nešťastném pralese, na ropných polích, v těžištích vzácných kovů sežerou všechno, nejenom ty nebohé slony.
Zaspali jsme, my Evropani. Tragicky jsme zaspali. Necháváme si obsadit celý kontinent přímo před nosem. V přímém přenosu ho zaživa porcuje Čína a ozbrojenými tlupami drásá Rusko. A Evropa řeší neustálý příliv nešťastných lidí z tohoto kontinentu, kteří tam, světe div se, nechtějí žít.
Jistě, Evropané jako celek mají mnoho koloniálního másla na hlavě. Má to však znamenat, že Afriku prostě necháme jejímu osudu, jejím diktátorům, které zhusta ze zištných důvodů podporujeme? Všežravým Číňanům? Ruským zabijákům?
A to už vůbec nemluvím o celé Asii, o přehlížení Vietnamu, zemi s obrovským potenciálem a velmi blízkým vztahem k naší zemi. Teď už tam taky máme rodinu, heč, tak o Vietnamu někdy příště.
A tohle všechno bude řešit komisař EU pan Síkela. Je to fascinující, obsažné a pro evropskou budoucnost veledůležité téma. Však také bude mít za sebou velký aparát a velký měšec k dispozici nový pan komisař. O minulé paní komisařce Urpilainen, zodpovědné za toto portfolio, nikdo nic neví a dost by mě tedy zajímalo, co se s tím obřím rozpočtem nakonec vlastně stalo.
Je to veliká šance, pravda, dosti složitá. Výsledky se neprojeví okamžitě a uznání a chvály se milý pan komisař hned tak nedočká, jestli vůbec. Může své období pohodlně prošustrovat spanilými jízdami první třídou do všemožných exotických destinací. Anebo taky může tak trochu pootočit zeměkoulí. Uvidíme, držím palce.
