Článek
Před hodně lety se mi podařilo jako studentce nordistiky na FFUK vycestovat do Švédska na prázdninovou stáž. Díky univerzitě se mi za totáče otevřely dveře do naprosto neznámého světa západní demokracie. Připadala jsem si jako houba, která nasává všechno, co se kolem ní jen mihne.
A že toho bylo! Někdy jsem byla úžasem a závistí bez sebe, jindy jsem se jen divila a jednou jsem byla i docela pobouřena. Záviděla jsem tu bezprostřednost, s jakou spolu učitelé a studenti komunikovali. Jak byli žáci zvyklí někdy v mých očích až neomaleně vyjadřovat své názory a jak jim vyučující trpělivě naslouchali. Všudypřítomná svobodná diskuse mě až přiváděla do rozpaků. Nikde se nic neschovávalo za umné slovní konstrukce, jen aby se vlk nažral, a co se chtělo říct, bylo přece jen nakonec řečeno.
A jednou jsem se i docela pohoršila a dodnes se za to velice stydím. Budiž mi omluvou jen ten náš tehdejší zpropadený režim a má mladická nerozvážnost.
Jednoho krásného odpoledne jsme se už po polední pouze courali do učeben, když tu na nádvoří kempu zastavily dva autobusy. Zvědavě jsme postávali kolem, než se konečně otevřely dveře. K mému velikému údivu, bohužel pouze k mému, poněvadž mí spolužáci z „imperialistického Západu“ velmi záhy pochopili, o co jde, byli na to totiž zvyklí, se z útrob vozidla začaly pomalu spouštět docela zvláštní postavy. Muži i ženy, mladí i staří opatrně scházeli ze speciálních schůdků.
Někteří sešli celkem snadno, jiní měli problémy s chůzí, další byli na vozíčku a všichni byli nějakým způsobem mentálně postiženi. Do popředí se postavil malý tmavovlasý pořez a zadrhávající švédštinou nám oznámil, že nám přijeli zahrát divadlo.
Zatímco se ostatní disciplinovaně odebrali do hlavního sálu, já a ještě jeden Polák jsme zůstali venku a vůbec nechápali, co to má znamenat. Až na nás přišla přísná Brigita a zahnala nás taky dovnitř. Asi už měla s naším světem nějaké zkušenosti.
Tak jsme usedli do pohodlných křesel a nevěřícně zírali na pódium. Odehrávalo se tam cosi pro nás nepochopitelného. Na jevišti se vystřídali všichni příchozí, někdy jim bylo rozumět a jindy ne, někdy málem sbuchli z jeviště, někdy i zapomněli text, a to jim pak ostatní účinkující hlasitě napovídali. Nemělo to moc ani hlavu ani patu, ale všichni se na jevišti a posléze i v hledišti královsky bavili. Až na jednu zblblou slečnu z Československé socialistické republiky a jednoho polského troubu Janusze. Byli jsme pohoršeni. Tohle přece má každá slušná společnost schovávat a ne ukazovat a už vůbec ne cizincům. Nakonec, co my s tím?
Ještě dneska mě polévá stud z mé nekonečné trapnosti a blbosti. Jenom doufám, že si toho moc nikdo nevšímal. Ale asi všiml a nic neřekl, jen si do mozaiky bizarností světové socialistické soustavy doplnil tuhle velešílenou kostičku.
Od této pro mě nelichotivé příhody uplynulo hodně let. Strašně moc věcí se změnilo. Dějiny se zase jednou pohnuly a nám se podařilo setřást jho zářné komunistické budoucnosti a bratrství na věčné časy. Dnešní společnost má zajisté k dokonalosti daleko, avšak svobodně volíme, cestujeme, kam chceme, čteme, co chceme, vyjadřujeme se k čemu chceme. Svobodně podnikáme. Každý může se svým životem naložit více méně podle svého.
Jako lidé tehdy ve Švédsku. A přesto si pořád v duších neseme cosi z minula. Něco, čeho se budeme zbavovat mnohem déle a bolestivěji, než zrezivělé veteše z budování socialismu a věčného míru.
Jak jinak si vysvětlit fakt, že lidé houfně odmítají ve svých obcích instituce pomáhající lidem ve složitých životních situacích. Dobrá, pochopím, že se vedou debaty o léčebnách pro alkoholiky a narkomany. Tady jde především o otázky odpovědnosti za bezpečnost místních obyvatel. I když i to je řešitelné. Že je však problém s domovem důchodců v obci, to mi hlava nebere.
Místní nechtějí staré lidi hned vedle školy. Čeho se bojí v tomto případě? I když nakonec zestárneme všichni, stáří opravdu nakažlivé není. Navíc, takový domov může působit i výchovně. Dovedu si představit jedno z témat občanské nauky jako například: „Tak děti, máme hned vedle naší školy domov důchodců. Tak jak se zachováme, když nějakému stařečkovi či stařence něco upadne? Když bude potřebovat převést přes přechod? Víte, oni už špatně chodí a i třeba špatně vidí. A můžeme jim třeba něco hezkého namalovat nebo zazpívat. A oni nám třeba za to něco zajímavého povědí o sobě a o tom, co za svého života viděli a prožili.“
Zdá se to hloupé a naivní? Ale kdež, začněme malými kroky. Jednou opravdu zestárneme všichni (kteří se toho dožijeme) a pak i taková malá ručka přijde vhod!
