Článek
Letošní volby do Evropského parlamentu překvapily na naše poměry docela hojnou účastí. Zajisté šlo částečně o vyjádření podpory či nepodpory vládním stranám, kdy taky jindy mohou voliči projevit své postoje, když ne prostřednictvím volebních lístků?
Tak Evropský parlament posílíme poslanci někdy celkem bizarních uskupení, leč je to výsledek demokratických voleb čili je nutné ho respektovat. A našemu mourovatému kocourovi jsem už s politováním sdělila, že v Evropě příští volební období zastoupen nebude, ale i tak se o svou plnou misku bát nemusí. Aspoň u nás ne.
Sítem ve volbách propadlo i několik dalších spíše provokativních stran, naštěstí. Ráda bych věřila, že je to jenom typicky česká recese. Spíše si však myslím, že v kandidatuře sehrála roli i naděje na státní příspěvek… Nicméně o vítězích i poražených je již rozhodnuto.
Nyní jde o to, jak se budou plnit všechny volební sliby. Zde zcela právem panuje veliká skepse. A čím velkohubější ambice, tím větší pochybnosti vzbuzují. Uvidíme.
Přes všechny pochybnosti se mi však zdá, že přece jen k určitému posunu ve vnímání Evropské unie a jejích orgánů alespoň u některých spoluobčanů došlo. Možná to souvisí s tím, jak se vidíme my sami. Ještě poměrně nedávno měli Češi tendence hodnotit sebe i svou zemi jako nepatrné a bezvýznamné. Jako věčně chudé příbuzné bohatého západu. To se však přes všechny peripetie mění. Lidé hodně cestují, studují a pracují v zahraničí a vidí, že všude je chleba o dvou kůrkách a že my, přes všechno naše fňukání a stěžování, patříme do té šťastnější části světa.
Sama ze svých zkušeností mohu říci, že i zvenku se hodnocení naší země hodně změnilo. Vzpomínám na svatbu našeho nejstaršího syna. Konala se v Čechách a z Gabonu přijela početná rodinná delegace. A nejen z Gabonu. Někteří příbuzní žijí ve Francii, Velké Británii a Kanadě. Všichni do jednoho byli velice příjemně překvapeni životní úrovní v pro ně dosud neznámé České republice. Nemohli se nabažit procházek po Praze, chutnalo jim naše pivo i jídlo.
Další návštěva přijela z Velké Británie. Naši milí Skoťáci, rodiče zetě Andrewa, už kdysi navštívili Československo a nyní byli velice překvapeni obrovskou změnou nejen v Praze, ale i v celé zemi. Zejména je nadchly kulturní možnostmi. Byli jsme v divadle na opeře a pak na pár koncertech. Dostupnost krásného umění je doslova fascinovala.
Na podzim nás čeká poslední svatba (doufám), a to zase dorazí Kanada a Vietnam. Naše budoucí snacha je Kanaďanka vietnamského původu. Již se šikuje početná delegace z Vancouveru a z Montrealu. Všichni jsou natěšení, Praha je veliké lákadlo. A my se zase těšíme, že se budeme chlubit a chlubit.
No jasně, že jim nebudeme vyprávět o všech neduzích, které nás v naší drahé vlasti štvou a trápí. A když, tak jen okrajově. Nakonec, oni to dělají také tak!
Snad si už definitivně uvědomíme, že není žádné my a oni. Jsme to my všichni, v dobrém i ve zlém. Že není dobré fňukat zvenku, ale problémy, a že jich je, řešit zevnitř jako sebevědomý a rovnoprávný a nijak bezvýznamný člen. Že opravdu není dobrý nápad to Evropě jakkoli sladit či solit, zejména když jsme si to nakonec dostatečně okořenili my sami naprosto nevídaným pádem vlády během našeho předsednictví v roce 2009.
Takže, volby dopadly, jak dopadly. Vítězové, nechť skutečně myslí na prospěch země jak ostatně, tak vehementně slibovali. Poražení a nespokojení, nechť se chytnou za nos (to nakonec též slibují) a zamyslí se nad tím, co tím volič chtěl říci. A my voliči bychom všechny zvolené měli kontrolovat, jak plní slíbené. A teprve pak sladit či solit.
