Článek
Na birminghamském nádraží je plno lidí a vládne tu zmatek. Přijíždí vlak, nastává hemžení, chvíli pobíháme s ostatními, tento však není náš. My jedeme na Londýn. Náš vlak už má zpoždění a nikdo neví proč. Vedle nás se zmateně rozhlíží skupinka Indů. Jeden z nich se se zájmem obrací na naši křehkou blondýnu a ptá se: „Jedeš taky do Londýna?“
„Nejede, to by se ti líbilo, co!“ zavrčím na něj česky. Jsem už nerudná. Nohy mě ukrutně bolí, začíná mi být zima a při pohledu na přeplněné nástupiště je jasné, že cesta nebude nijak komfortní. A zatímco já propadám trudným myšlenkám, naše holčička vesele švitoří s indickými studenty. Jedou do Londýna poprvé, ovšem jejich angličtina je skvělá, což mi na náladě rozhodně nepřidává.
Konečně nám přijede vlak a ano, nemáme šanci urvat místo. Ale je tam aspoň teplo. Do Coventry dorážíme až za tmy. Nádraží je opuštěné, prosmykneme se jakousi myší dírou a pokračujeme po rozbitém chodníku podél frekventované silnice. Domů bych rozhodně netrefila, naše cesta se neustále točí, pořád přecházíme nějaké ulice s kruhovými objezdy, kde vůbec netuším, odkud se může přiřítit auto.
Nakonec dorážíme do naší čtvrti domků s malinkatými zahrádkami a trávnatými plochami. Je už tma jak v pytli a veřejné osvětlení je celkem nedostatečné. Ťapu za dcerou a nespouštím oči z rozervaných chodníčků. Bojím se o nohy, rozhodně nechci skončit někde na pohotovosti, tady je to vždycky otázka mnoha hodin.
„Jejda, já jsem asi trochu zabloudila,“ povzdychne si ta holka jedna nešťastná. Ale ne, nohy mám už v jednom ohni.
„Heleď, vezmem to tady přes tuhle zahrádku, to se nic nestane.“ Jdeme po trávníku těsně podél jednoho z domků. Je mi to už jedno, teď asi nikdo venku nebude. Vycházíme na světlo pouliční lampy a ejhle, větší chodník, ten nás snad domů nějak navede. Na chodníku napříč však stojí nějaký halama na divném robustním kole. Je celý v černém a na hlavě má jakousi lyžařskou kuklu, která mu zakrývá celou hlavu a obličej. Vidět jsou jen oči. Opodál stojí další tři temní jezdci.
„Hello,“ pípne naše slečna.
„Hello,“ odpoví zakuklenec udiveně. „Could I help you?“
„Nejvíc mi pomůžeš, když uhneš s tím svým vehiklem, kdo tu má projít, co myslíš, makovče?“ Jsem už vážně hotová a celé téhle divné situaci moc nerozumím. Kluk, tedy myslím, že to byl kluk, na mě kouká ještě udiveněji, ale jako by mi rozuměl, trochu popojede a uvolní chodníček.
Šéfka výpravy najednou pospíchá, že jí sotva stačím. Naštěstí to za dalším rohem už poznávám, naše ulice je nedaleko. Téměř doletíme domů, rychle odemyká, vpadne do bytu a hned zase zamyká. Kočka se dnes ven zřejmě už nedostane.
„Co blbneš, skoro jsem ti nestačila!“
„Mami, víš kdo to byl? To byli místní mafiáni!“
„Mafiáni, jo? Na elektrokolech? To jsem teda ještě neslyšela! To je nějakej místní folklór nebo co? Tajtrlíci v lyžařský kukle?“
„Mámo, neblázni! Jezděj na těch svých kolech, mají tyhle kukly, balaklavy a prodávají tady drogy a kradou. Jsou moc dobře zorganizovaní a lidi se jich dost bojej. Proto tu jsou pořád policajti.“
Je pravda, že policejní auta se v téhle domečkové čtvrti objevují překvapivě často. Vybalujeme malý nákup ve studené kuchyni, vaříme čaj a dohadujeme se, jestli po téhle příhodě máme vůbec náladu dodívat se na seriál „Šťastné údolí“. Je to drsný příběh a navíc se odehrává nedaleko odtud.
„Podívej, tak se přece nebudeme bát nějakejch šašků, ne?“ Snažím se ji uklidnit a nakonec i sebe, ale moc se mi to nedaří. Je teda pravda, že na naše vchodové dveře by zřejmě stačil jeden dobře mířený kopanec. Najednou se z dolního bytu ozve nepříčetný řev. Pan soused se nám probral. Řve jak pominutý, zpočátku mu není rozumět, ale pak nám to dochází, ječí fuck you a fuck off .
„To je na nás? Nebo se hraje nějakej fotbal?“
„Nevím,“ hlesne moje holčička. „Přece tady nijak nehlučíme.“ Najednou je skleslá, pobledlá a bez nálady. Euforie z povedeného dne se vytratila. Pijeme horký čaj a mlčky zíráme z okna do tmavé ulice. Nikde ani hlásku, ani světýlka. Dneska se už na seriál koukat nebudeme a já jsem definitivně ztratila chuť si cokoli s panem sousedem vyřizovat.
Další dny probíhají celkem jednotvárně. Prší a je zima, ale moje zkušená dcera měla zase jednou pravdu, zvykla jsem si. S pomocí nahřívací lahve se dá ta kosa v bytě přežít. Pomalu se začínáme připravovat na odjezd do Skotska, což je mimořádně příjemná záležitost. Dáváme dohromady šaty, botky, punčochy a šperky na svatbu a bez mužských posměšných komentářů si to opravdu náramně užíváme.
Poslední víkend v Coventry. Prší, samozřejmě. Definitivně jsme se vzdaly myšlenky, že se nám podaří dosušit prádlo. Po čtyřech dnech ho vlhké rezignovaně skládáme z věšáku. Dnes máme návštěvu, přijde k nám Judit, nevěstin svědek.
Judit je Maďarka a v Coventry si dělá druhý doktorát. Je jí kolem čtyřiceti a je to duše nepokojná. Studovala i ve Spojených státech, Německu a nyní skončila na univerzitě ve Warwicku. Je vyšší, štíhlá, šlachovitá. A neskutečný svéráz. Někdy přítele má a někdy ne a rozhodně nesní o rodině s dětmi. Hodně mluví o své matce, kterou velice miluje, ale někdy jí štve. „No jako tvoje dcera,“ rozhodí rukama a tím ukončí své zamyšlení. Aha.
Strašně jsme se nasmály, zejména, když jsme si sdělovaly zážitky z Coventry. Judit najednou zvážní: „Víš ty co? Já se ale tady stydím lidem říkat, že jsem z Maďarska.“ Rozohní se: „To je děsný, co se tam děje! Představ si, že Orbán k nám pozval čínský policajty! Normálně choděj po ulicích a kontrolujou lidi. A tolik pitomců ho furt bude volit a furt! Jsou jak zombie, vstanou od televize a jdou volit!“ Vstává a legračně představuje zombíka. Jenže my se moc nesmějeme. Kdoví, co bude za dva roky u nás.
Víkend uplyne rychle, poslední přípravy a ve středu ráno vyrážíme. Procházím bytem a loučím se. Už sem asi nepřijedu. Přepadají mě obvyklé sentimentální myšlenky. Mám to tak vždycky, když jsem někde delší dobu. Naposledy v Montrealu. Jela jsem tam hlídat prvního vnuka v lednu a únoru. Hloupější nápad jsem snad nikdy neměla, Montreal je v tyto měsíce město hrůzy, led, sníh, obleva, voda, sníh, led. A přesto jsem při odjezdu slzela, asi štěstím, že jsem se tam nezabila.
Tak teď stojím v tom ledovém bytě, koukám z okna a vedu vnitřní monolog. „No tak nebuď tak arogantní, třeba je tady něco pěkného. I v Coventry žijí lidé, rodí se tu, umírají, prožívají chvíle hezké i krušné. Nemůžeš takhle zatratit celé město. Nakonec o tom zas tolik nevíš. A náhodou, ta katedrála je krásná.“
Je čas jít. Nad schodištěm se chvíli s dcerou handrkujeme, která z nás snese můj těžký kufr z těch příšerných schodů. Ostatní zavazadla jsou už dole, i přepravka s kočkou. Nakonec vyhrává ona, má to prý v paži a ty schody zná líp. Což je pravda. Jdu tedy dolů, abych jí kdyžtak zachytila (velice doufám, že nespadne). Drapne to těžké zavazadlo a spouští se dolů. V polovině škrtne malinko o zeď a bums, kolečko vylítne vysoko do vzduchu a zapadne kamsi pod schody. Těžká kredenc, kde mám polovinu šatníku (jeden nikdy neví) je rázem nepojízdná.
Jo tak ty takhle na mě, Coventry! Takže no more sentiment, jo! Nevidím tady, neviděla jsem a určitě nikdy neuvidím nic dobrýho! Je tu zima, furt prší, lidi jsou nepříjemný a není tu kam jít! Teplo je jen v jedný hospodě! Je to tu nebezpečný! Vůbec tady nikam netrefím! Lesíky tu jsou ošklivý a plný hovínek! Jedna katedrála to teda nezachrání!
Tak!
