Článek
Seděla na schodech, hlavu na pažích a útlým tělem jí zmítal pláč. Pokolikáté už? Matka stála nad ní a mlčela. Usilovně přemýšlela, co by měla říct. Jak ji uklidnit. Věřila, že už je to za nimi, že už to překonali, ale teď to vypuklo nanovo.
„Ale tak neplač, vždyť je to taková hloupost! Kolikrát jsme to už říkali! Nikdo se na tebe přece nezlobí! Nic špatného jsi neudělala! To ten kluk je pěknej hajzlík!“
„Jenže mně se všichni vysmívaj! Nikdo se mnou nechce ani mluvit! Pošklebují se mi za zády, ale tak, abych to slyšela! A na něj se nezlobí nikdo! Je pro ně hrdina! Jsem tam pořád jenom sama! Chodím běhat do parku, abych nějak zabila čas o polední přestávce! Najím se někde v koutku a pak jdu běhat, jenom abych tam nemusela být!“
Večer se o tom už nemluví. Nemluví se skoro vůbec. Na všech leží tenhle stín, se kterým si nevědí rady. Před pár týdny začala chodit dcera ze školy zamlklá a posmutnělá. Z veselé šťastné holky se najednou stal stín. A pak to z ní jednou vypadlo.
Věděli, že začala randit s klukem ze třídy. Takové dětské zamilování. Během přestávky courali po školní zahradě a drželi se za ručičky. Starší bratři se jí za tuhle první nemotornou lásku docela posmívali. Co však netušili a ani by je to nenapadlo, bylo, že podnikavý chlapec na té naivce vylákal pár fotek jejích drobných ňader. A poslal je dál.
Takže teď se celá škola baví na její účet. Trápí ji hlasitými posměšky a kritikou, úplně ji vyobcovali ze svého středu. A zatímco se z bývalé pěvecké hvězdy stala opovrhovaná a vyvržená černá ovce, hoch se těší nebývalé popularitě a obdivu u ostatních. Zatímco ona se nikde neschová, ani ve třídě, ani v prostorách školy, dokonce ani na toaletě, všude může narazit na posměváčky a trapiče, on požívá chvíle nebývalé slávy.
Prvotní reakce rodiny nebyla úplně nejšťastnější. Zavládlo zděšení. Nikdo vůbec netušil, co s tím. Jednou už ty fotky byly venku, zastavit to nešlo. Jít s tím za ředitelem školy? Ale to raději ne! Nechceme jí přece uškodit ještě víc. Prostě se bude dělat, že se to nestalo a ono to nějak vyšumí. Holku schováme do všeobjímající lásky rodiny a ujistíme ji, že neudělala nic špatného. Jenom byla trochu hloupá no, to se stává, ne?
Jenomže nevyšumělo nic. Když už se zdálo, že aféra poněkud utichá a děvče se může znovu nadechnout, mladý ničema znovu pošle ty zpropadené fotky všem spolužákům a spolužačkám. A peklo začne nanovo. Posměšky, odsudky. Nejvíce jsou pobouřeny zrovna ty spolužačky, daleko vyspělejší než tahle nešťastnice, které se už dávno muchlují po kdejakých koutech. No jak jsi mohla? Jsi ostuda školy! Morální pobouření nezná mezí. Je přeci tak skvělé, když se najde hříšník, na kterého se všichni mohou vrhnout.
Nazítří ráno se chystá k odjezdu. Táta už je v autě, dcera se pomalu obouvá. Obrací ztrhanou pobledlou tvářičku na matku: „Mami, já už to tam nevydržím. To se radši zabiju, než tohle snášet.“
„Ježíšmarjá, neblázni!“ máma se lekla. Jenže už neví, co jí má říct. Jak ji uklidnit. Vlastně už vůbec neví, co má dělat. Stojí tam a dívá se, jak její dcera nastupuje do auta a pak odjíždí. Táta ji vysadí v Praze, pak pojede autobusem do školy, kde to zase všechno začne nanovo.
Matka jde pro starého psa, musí se vyvenčit. Ten se neochotně zvedá z pelechu. Panička je dneska nevrlá a netrpělivá. Vleče ho z domu a vůbec ji nezajímá, že ho bolí nohy. Vůbec na něj nedává pozor, klidně ho táhne dál, i když pomalu zvedá nožku.
Máma však nemá pro chudáka starého pochopení. Pořád před sebou vidí tu svoji holčičku. Smutné oči zapadlé v temných stínech, bledá tvářička bez úsměvu. To se radši zabiju, zní jí v uších. Najednou jí to všechno dochází. Propadá panice. Musí něco udělat, ale co? Jednou toho zmetka potkala před školou, drze se na ni usmíval a ona se nezmohla na nic, tak se bála, že by to svojí holčičce ještě zhoršila.
Musí něco udělat, musí! Ale co? Za kým jít? Komu může důvěřovat? A najednou jí blesklo hlavou to jméno! Jiří! Jiří je přece dětský psycholog! Proč ji to nenapadlo dřív? Ten si bude vědět rady! A navíc, nesmí nic říct!
Chvatně hledá číslo v telefonu. Pes si zoufá, panička si to rázuje čím dál zuřivěji a rychleji. Drží telefon, čeká. Co když to nevezme, je určitě v práci, nebude mít čas. A jestli je to správné číslo?!
Je to správné číslo! Jiří to zvedl a dostalo se mu rozčileného přívalu slov. Trvalo jen chvíli, než pochopil, o co jde. Trpělivě vyslechl celý příběh, pak využil nutné pauzy k nádechu a přerušil ji: „Udělali jste velikou chybu. Tohle rozhodně nepřejde samo. Musíte to okamžitě začít řešit. Ten kluk se v podstatě dopustil trestného činu. Musíte zkontaktovat vedení školy. Ničeho se nebojte a stůjte si za svým. Ničeho jste se nedopustili. Vaše holka se ničeho nedopustila. Nesmíte ji v tom nechat. Hlavně se ničeho nebojte.“
Mluvil v krátkých, jasných větách přímo k věci. Jako když člověk čte návod. A mámě najednou spadly šupiny z očí. Vždyť my jsme opravdu nic neudělali! No jo vlastně! A necháme tu naši holku takhle trápit! Otočila se na podpatku a letěla domů s chudákem zmateným psem za sebou. Musí rychle zavolat do školy a pak hned tátovi!
Po prvním telefonátu do školy vzaly věci rychlý spád. Pořád hodně rozčilená máma se dovolala asistentovi ředitele, ten to okamžitě ohlásil šéfovi. Sám ředitel si došel pro překvapenou dceru do třídy ještě během vyučování. A zatímco ta se v ředitelně šokovaným pedagogům usedavě rozplakala, ve třídě zavládla panika.
Samozřejmě, že všichni moc dobře věděli, o co jde. Nejvíc nahnáno měli ti, kteří ty fotky iniciativně šířili dál. Najednou jim došlo, že jejich počínání asi nebude tak úplně košer.
Ředitel se vážně naštval. Zhroucenou dívku předal zdravotnici a došel si pro viníka. Ten se vykrucoval, jak mohl, ale měl smůlu. Podnikavý učitel mu dokázal na jeho vlastním počítači, že veškeré zapírání ztrácí smysl. Mezitím dorazili rodiče a odvezli si dceru domů. Do třídy nemohla, tam se již srotil rozlícený dav spolužáků, kteří by ji snad zlynčovali za to, že se všechno provalilo.
Aféra byla veliká, rodiče se ve škole střídali jak na běžícím pásu. Ředitel působil jako prostředník. Prozíravě je nenechával jednat mezi sebou. Rodičům dívky šlo jen o to, aby už konečně přestalo to veřejné mučení jejich dcery a rodiče kluka vytrvale popírali jakoukoli vinu.
Ředitel však měl o vině jasno. Rozhodně nechtěl, aby dívka opustila školu, což byl návrh jejího pediatra. Nakonec rozhodl takto. Rodina postižené určí, jestli má být chlapec vyloučen anebo jestli dostane druhou šanci.
Rodinná rada zasedla a byla to těžká volba. Dívka chtěla mít hlavně klid, nechtěla žádnou vendetu. Otec radil nechat ho tam. Případný vyhazov z něj udělá jenom oběť a jeho příznivci, kterých bylo nemálo, se budou dceři mstít. A ve škole bude muset být sama. Což znělo rozumně. Přijali tedy toto řešení, což byla chyba.
Pacholek dostal jakési varování, to ho ovšem nijak neomezilo v jeho zpupném arogantním chování. Naopak, stal se velice populárním a holky se o něj praly. Děvče i nadále zůstalo vyvrhelem školy a zbývající čas do maturity byl jedno velké utrpení. Každodenní ústrky a posměšky. Vydržela, ale trvalo ještě mnoho let, než se s touto neblahou zkušeností dokázala vyrovnat.
A máma? Ta si hodně dlouho vyčítala své váhání, snahu všechno vymlčet. Svoji zbabělost tváří tvář tomu mladému frackovi. Ale nejvíc ji štvala jejich velkorysost. „Neměli jsme ho dát z tý školy vyhodit, sakra! Měli jsme ho rovnou vykopnout!“ myslela si tisíckrát.
Leč pozdě bycha honit.
