Článek
Večer se oba klany a vlastně všichni účastníci svatby scházejí v malé hospůdce ve Stirlingu na večeři. Bude to malinká svatba, rodiče, Andrewova sestra a dva svědci. Sedíme všichni u dlouhého stolu. Je to tedy hodně pestrá společnost.
Ženichovy rodiče jsou krásní lidé a když byli v Praze, přitahovali všude velkou pozornost. Bodejť by ne. Krásná něžná rusovlasá žínka, nenalíčená s neuvěřitelně svěží pletí, průzračnýma zelenýma očima a plachým úsměvem. Lynne, dcera starobylého skotského rodu s vlastními barvami kiltu. Je vždy krásně oblečena do sukní nebo šatů z té nejjemnější vlny. A ty plédy! Barvy, že oči přecházejí!
Po jejím boku táta Chris. Majestátní postava. Statný rozložitý zvídavý veselý kumpán, co nezkazí žádnou kratochvíli. A jak jeho žena působí jako víla severských lesů, co omylem zabloudila mezi lidi, pak on je živel jihu. Tmavá široká tvář nezapře barbadoské předky. Chris původem vlastně vůbec není Skot, matka z Barbadosu, otec Angličan, ale skotštějšího Skota aby pohledal! Sám si zvolil své barvy kiltu a tento tradiční oblek nosí velmi často a velmi rád.
Bethany, sestra ženicha je podivuhodná mladá dáma. Velmi kulantně řečeno. Je to prostě živel. Vichr. Neznám nikoho, kdo proplouvá životem s takovou samozřejmostí a radostí. A rychlostí. Majitelka oslnivě rudé kudrnaté hřívy a velikých zelených očí. Je to zvláštní, ale u obou potomků zvítězily geny skotské nad těmi barbadoskými. Beth je bytost, která se málokdy nesměje. A málokdy je bez průšvihu… a málokdy si z toho něco dělá a málokdy jsou následky jejích „nehod“ závažné. Prostě Beth.
Andrewova kamarádka ze studií a svědkyně, Rose. Moc ji neznám, ale má sytě modré vlasy a docela jí to sluší.
Judit, Maďarka, svědkyně slečny nevěsty. Vždycky když holky, Maďarka a Češka dají na univerzitě hlavy dohromady, jeden z profesorů na ně volá: „Tak co na to Varšavská smlouva?“ rozumí tomu asi už jen on sám, je to postarší Srb.
Judit je též živel. Naprosto samozřejmá samostatná jednotka, pohybující se ve světě světových vědeckých laboratoří, jež neznají hranic. Chytrolínka chytrá, dělá druhý doktorát, avšak přesto působí dojmem holky, co je schopná přeskočit závoru a vylézt na kdejaký strom. Což opravdu je, sama jsem viděla. Trochu divous, ale jestli bych byla někdy v úzkých, Judit je rozhodně mezi těmi, u kterých bych hledala oporu.
A nakonec my dva, rodiče slečny nevěsty. No co říci? Manžel je napůl Slovák po tatínkovi, napůl Maďar po babičce a napůl Kubáňský kozák po dědovi, co ho Rusáci hned po válce odvezli do Vorkuty do koncentráku, kde strávil třináct let za nic, po mamince. Že to nevychází? Ale prosím vás, co asi tak v životě vychází přesně na procenta? A já? Táta Čech, Středočech a moje maďarská babička prchala se svým českým manželem z Budapešti za Horthyho vlády se čtyřmi dětmi a pátým na cestě (mojí mámou) do Čech. Prastrýc to nestihl a tak mu v Budapešti jako anarchistovi usekli hlavu.
Tak pěkně krásně sedíme všichni pospolu v útulné hospůdce ve skotském Stirlingu v předvečer svatby. Je nám moc dobře. Jídlo a víno skvělé a těšíme se na zítřek.
Nazítří ráno se budíme v našem pronajatém bytečku. Je v podhradí a je tu teplo! Jaká vítaná změna! Máme času dost na přípravu. Dlouho jsem uvažovala, co na sebe jako matka nevěsty, nakonec jsem zvolila šaty zakoupené kdysi v Ženevě, za hříšné peníze tedy. Jsou opravdu krásné, výjimečné, jen mají drobnou vadu. Příliš vystřižený průramek v podpaží. Dříve to tak nevadilo, dnes mi z něj povylézá cosi nevítaného a přebývajícího, ale to nic, když budu držet paže způsobně u těla, nic se neprovalí.
Jsme připraveni, auto čeká. Radnice není daleko, ale pěšky bych jít nechtěla. Nesmělé slunce střídá prudký déšť a vítr. Skotsko v březnu jsme ještě nezažili a musím říci, že počasí je dost divoké.
Radnice je nedaleko centra, nakonec ve Stirlingu je všechno blízko centra. Je to rozložitý kamenný dům obklopený zatravněnou plochou, kterou protínají štěrkové chodníčky. Klopýtáme po nich v dešti a nakonec se všichni šťastně setkáváme v rozlehlé klenuté síni radnice. Vítá nás paní starostka, milá asi čtyřicetiletá dáma v purpurové halence s volány. Uvádí nás do obřadní síně. Není velká, pět řad sedadel a mezi nimi ulička.
Odkládáme kabáty, avšak předčasně. Do té sloty venku nás zpátky vyhání interesantní prošedivělý pán ověšený fotoaparáty. Naštěstí zrovna přestalo pršet, ovšem fouká jako, no jako vždycky ve Skotsku. Budeme dělat rodinná fota. Čí to byl nápad nevím, ale nepovažuji jej za příliš dobrý. Vítr okamžitě rozmetá veškeré naděje přítomných dam na hezké foto do rodinného alba. Čili, dopadne to jako vždycky, to jest tragicky.
Stojíme v poslušném houfu před úhledným paloukem plným narcisek. Pan profesionální fotograf si z nás vybírá první oběti. Takže nevěsta a její rodina pochodem vchod, rovnou do zeleného pažitu k největším trsům žlutožlutých krásek.
Ale no jo, proč ne. Jsem tak nějak na ráně, vykračuju tedy srdnatě první do zeleného pažitu, leč ouha! Mezi chodníčkem a trávou je miniaturní strouha plná černé bahnité stojaté vody. A právě tam končí moje nožka v něžných lodičkách, tak umělecky vykrojených a s předpisovým jehlovým podpatkem.
Za mými zády se ozývá dušený smích. Moc ráda bych se ohlédla a vzteklým pohledem zpražila posměváčky, leč nejde to. Vězíte-li jednou nohou v blátě, otáčivé pohyby trupem jsou takřka nemožné. Pitoma fotograf ke mně úslužně přiskakuje a pomáhá mi se vyprostit ze zrádné pasti. Společnými silami vytáhneme nohu z bahna, ani se tam nekouknu, tohle opravdu vidět nechci.
Co se dá dělat. Jakoby nic, pokračuju směle dál na palouk. Avšak, další zrada! Terén je po vytrvalých deštích náležitě rozmočen a já se začínám bořit a bořit. Snažím se pohybovat po špičkách, ovšem na těch jsem vzhledem k výši podpatků pořád. Doklopýtám k již ustavené úhledné rodinné skupince nevěsty a zaujímám určené místo. Matka nevěsty, no to je přeci nějaká funkce, tak se, Palečková, chovej slušně, aspoň trochu!
Usmíváme se, je zima, ledový vítr na nás útočí ze všech stran, o účesu už nemůže být řeči. Konec focení, další na řadu. Všichni v klidu odcházejí, jen já nemůžu. Jehlové podpatky se zaryly hluboko do měkké půdy. Usilovně páčím chodidla z trávy, nejde to. Vězím v tom zatroleném trávníku a nehnu se a nehnu. Tedy hnu, máchám rukama jak holandský větrný mlýn, čímž odhaluji neblahé tajemství bůčku v podpaží. Kašlu na to, teď už mi jde o život. Ze skupinky bezpečně stojící na chodníčku se už neozývá tlumený smích, ale zcela regulérní řehot, mami, ty nezklameš, zcela zřetelně slyším slečnu nevěstu.
Ničemný fotograf mi ve svých pohodlných polobotkách jde na pomoc. Musím se usmívat, i když bych ho nejradši přerazila. Konečně mě z té zelené pasti vyvleče a já mu šeptem sděluji, že ho nenávidím a že ta svatba by byla v Praze mnohem komfortnější. Oplácí mi velmi srdečným úsměvem, a mně se ta vaše svatba moc líbí, madam!
Konečně jsme všichni vyfotografováni, zaregistrováni a smíme se usadit. Napravo od masívního stolu je usazen skotský klan. V pohodlných křeslech rodiče, za nimi sestra ženicha a jeho svědkyně. Nalevo rodiče nevěsty a za námi svědkyně Judit. A z té se vyklubala krásná dáma! V blankytně modrých šatech se rýsuje její vypracovaná postava, vlnité vlasy rámují klasicky řezaný obličej.
Pan ženich přešlapuje před obřadním stolem. Sluší mu to velice. Má temně zelený oblek z nádherné skotské vlny, bělostnou košili a paisley kravatu. Všechno úžasně ladí s jeho rusými vlasy a zelenýma očima. A tu již přichází nevěsta, zavěšena do táty. Je krásná, ta naše holka! Slonovinově bílé jednoduché šaty, na hlavě věneček z bílých růží. Hlavně nesmíme brečet, víme už, že Skoti moc na emoce nejsou.
Však taky sedí jak Stonehenge, strnule a vzpřímeně. Kamenné obličeje, důstojnost sama. Jen Beth se za rodiči a vedle taktéž zkamenělé svědkyně usmívá zeširoka jak jen to jde a nepokojně otáčí hlavou s čerstvě ostříhaným rudým ježkem.
Zato na naší straně to vře. Přes všechna ujišťování se tatík dojal už při vedení své dcerky k oltáři. Usedá vedle mě a chytá mě za ruku. Tak tam sedíme a snažíme se přemáhat pohnutí. Za námi chudák Judit, sama v řadě začíná slzet.
Paní starostka promlouvá ke snoubencům. Hezky. Je to pěkná milá paní. Nemluví dlouho, je řada na nich. Oba mají připravenou řeč. První začíná ženich. Po úvodních pár větách v angličtině spustí docela dobrou češtinou. O tom, jak svou nastávající miluje, jak ji bude milovat a jaký krásný život povedou. A kdyby náhodou ne, vždy tu pro ni bude. Později se dozvídáme, že si řeč připravil za vydatné pomoci nevěstiných bratrů. No ale tak to všichni Briti musí prominout, kdo to asi z naší části světa má vydržet? Východoevropská sekce hromadně spouští vodopády slz a usilovně se snaží tlumit vzlyky.
Pak skládá svůj slib nevěsta. Je to hezký zvyk. A je úžasné, pozorovat dva krásné mladé lidi, tak čisté a otevřené, důvěřující si, tak šťastné v tomto jejich velkém dni.
Již bylo řečeno vše, slíbeno a odsouhlaseno. Podepsáno a odsvědčeno, i když nevěstina svědkyně pro slzy určitě neviděla, co podepisuje. První manželský polibek. Hledí si do očí a nemohou se od sebe odtrhnout. Poté si všichni připíjíme medovinou ze skotského pohárku quaichu, jak velí tradice. Dokonáno jest!
Tak hodně štěstí, naše krásná holčičko! Utíráme si slzy, jsme šťastní, naše dcerunka si našla svoji lásku. A mně je trochu smutno. Už zase budu jenom jedna Zuzana Palečková. Tak hodně štěstí, madame Zuzano Rowley!
