Článek
Hospoda už byla celkem plná, ale v jednom koutku jsme našly dvě místečka u malinkatého stolečku. A vedle horkých kamen! Cucaly jsme gin fizz a celým povrchem těla jsme vstřebávaly blahodárné teplo. Začala se mi klížit víčka, propadala jsem se do fantaskního světa plného zářivých barev a bujných tvarů.
„Mami,“ moje holčička do mě dosti neurvale šťouchla. „Tohle ne, jdem domů, to by k ničemu nevedlo. Pojď, pojď!“
Má pravdu, holka moje, ostatně jako vždycky. Těžce se zvedám a s nevýslovnou lítostí opouštím vytopený lokál. Hned za dveřmi se do nás opře divoký vítr. Cloumá s námi, zatímco na ulici čekáme na Ubera. Trvá to snad celou věčnost, než dorazí. Za chvíli nás vyklopí před naší ulicí.
Do bytu se musíme napřed vyšplhat po strmém schodišti. Gin fizz se blahodárně rozpouští v mysli i tělu, jsem už tak ráda doma! Bez rozmyslu se svlékám, teď už potřebuju jenom sprchu a pak rychle do postele!
Sprcha skvělá, horká, obaluji se ručníkem a rychle do peřin! Jenže ouha! Pyžamo se jaksi vynachází někde v útrobách kufru. Zuřivě v něm hrabu, v divém zmatku vyhazuji pečlivě naskládané svršky. Od pusy mi jde pára, teplo prchá z pokožky nelidským tempem. Za malou chviličku se mi zuby zase nekontrolovatelně rozdrkotají.
Dcera mi se shovívavým úsměvem pomáhá hledat. Konečně vylovíme oba kusy, rychle je na sebe narvu a hupsnu do postele. Jejda, to je nádhera! Uprostřed ledového pole je teplé hnízdečko, rychle se tam zavrtám.
„Takže mami, základní poučka. Než se začneš svlíkat do sprchy, všechno si pěkně předem připrav. Abys to teplo neztratila, ale naakumulovala do oblečení nebo pyžama. Já jsem ti ještě připravila nahřívací lahev, ta je skvělá!“
„Jojo,“ brumlám už nezřetelně a ovíjím se kolem úžasného zdroje tepla v posteli. Vzápětí se propadám do nicoty.
Ráno se probudím s výkřikem: „Prší!“ Neprší, to jen zvědavá kočka Ophelie mi brousí čumákem po obličeji. Vytahuji ruku zpod duchny, chci Ofču pohladit, ale ouha, hned ji zastrkuji zpátky. Zima.
V normálním životě nejsem nijak zvlášť disciplinovaná, asi jsem nejhorší z naší rodiny, avšak v Coventry jsem všechna pravidla pokorně přijala okamžitě za svá. V bytě, kde teplota kopíruje teplotu venkovní, není pro hazard prostor. Ne že by tam nebylo nikde topení, je ve všech místnostech, ale když stojíte u okna a lítají vám vlasy ve větru, pak je jasné, že jakékoliv vytápění ztrácí smysl. Plyn navíc v Británii od začátku války na Ukrajině velice podražil a ceny nijak neklesají. Čili teplo v bytech se stalo velmi ceněnou komoditou.
Během pobytu jsem si uvědomila, jak strašně rozmazlená jsem. Doma máme teplo a veřejná doprava je v Čechách opravdu dobrá a velice levná, i když občané občas nadávají. Velmi bych doporučila čas od času pobyt v zahraničí, to se pak priority poněkud srovnají.
Naše holčička každé ráno musí snést své kolo z těch strmých schodů. Pak jede v zimě v létě na univerzitu. Tam se však též netopí, takže v laboratořích je tak kolem třinácti stupňů. Jestliže prší, a to prší velice často, strčí mokré oblečení z kola do skříňky v šatně, ovšem pak se do něj musí znova obléknout na zpáteční cestu. A vrací se do studeného bytu.
Během její nepřítomnosti jsem si vytvořila svůj vlastní systém přežití. Sotva se odhodlám opustit vyhřátou postel, natáhnu si na pyžamo pletené kalhoty, které jsem si prozíravě vzala. A dva svetry. Pak uvařit první čaj. Poté trochu gymnastiky u okna. Už jsem párkrát svrchu zahlédla i temeno vzteklého souseda. „No jen si něco zkus, zažiješ českou smršť,“ myslím si bojechtivě. Pán zajde do svého vchodu a o mně ani neví.
Po cvičení do horké sprchy. Je to jediná teplá voda, která v bytě teče, v umyvadle a ve dřezu v kuchyni je k dispozici jenom ledová. Pak rychle obléknout již pečlivě připravené oblečení. Teplá fáze dne končí. Teď už budu jenom vychládat. Snažím se sedět u počítače a vymyslet něco kloudného, avšak myslím jen na to, že je mi zima. Dost to spraví horká zahřívací láhev a kafe s trochou whisky. Stejně mám velkou radost, když se dcerunka objeví ve dveřích.
Velká událost je, když jdeme nakupovat do místního supermarketu. Je celkem slušně zásobený, na druhou stranu, žádná sláva. Na některých druzích zeleniny a ovoce je vlajka Velké Británie, místní výrobek! No tak jo, kapustičky mají tedy výstavní, všechna čest!
V neděli se válíme v posteli a přemýšlíme, co budem dělat. Slečna doktorandka je nastydlá a navíc otrávená. Svého supervizora požádala o vzorky do laboratoře a on nebyl více jak týden schopen je objednat. Takže jí teď práce stojí. Stěžovat si může tak leda na místním nádraží, tam ji snad nějaká babka vyslechne
Systém je takový, že supervizoři jsou naprosto nepostižitelní. Když stíhají fajn, když ne, taky fajn. Ten naší dcery evidentně nestíhá. Pořád někde poletuje, je k nezastižení, ona se někdy vzteká a někdy brečí, ovšem to je tak všechno, co s tím může dělat. Studenti na vedoucí své práce nemají žádné páky. Maně vzpomínám na jednoho profesora našeho druhého syna v Kanadě. Věhlasný odborník se musel poroučet po mnoha protestech studentů. Nikdo mu totiž nerozuměl.
Dnes je svátek svatého Patrika, v Birminghamu je velký průvod. Nesměle se o tom zmiňuji. Za závěsem se mihotá nezvykle silné sluneční světlo. Ale co, rýma nerýma, jedem!
Máme štěstí! Na poslední minutu stíháme vlak! Je nám vedro, březnové slunce pálí ostošest. Vlak je skoro prázdný, no jasně, všichni už jsou v průvodu v Birminghamu! Pěkně krásně si sedíme na pohodlných sedadlech, na čtyřce vedle nás se vyvaluje mladík pouze v nátělníku. Tak abys to nepřehnal, hochu, jarní slunce kouše, říkávala moje babička.
Je mi teplo, je krásně, slunce po mnoha dnech na obloze, co víc si přát?
„Stačila ´s koupit lístky, že jo?“ mě tak jenom napadlo.
„Ne, ale to neva. V neděli maj často ty turnikety otevřený.“
„Jak jako otevřený? Kde otevřený? A co když přijde průvodčí? Co pak?“ jenom ta představa, jak nějakému odtažitému uniformovanému Britovi vysvětluju angličtinou, co by jí rozuměl leda tak kamarád Jihokorejec, proč nemám jízdenku. A proč ji, hernajs, vlastně nemám?
„Jak tě napadlo ty jízdenky nekoupit, krucinál, co tady budem vysvětlovat?“
„Mami, prosim tě, klid. Oni nechodí!“
„Ty seš tak nezodpověd…“, nedopovím. Proti mně jde pomalu pán v šedém svetru, není to jen tak ledajaký starší pán, je to pan průvodčí a poklidně si to šine směrem k nám. Začnu koktat, cítím, jak rudnu a upřeně na něj zírám a zírám. Jukne na mě, trošinku se usměje (jen trošinku, je to Brit) a pokračuje dál.
Dcerunka se chechtá, až se za břicho popadá: „Teda mami, ty jsi expert, ty fakt všude plať! Všechno jsi udělala blbě! Ten musel vidět, že nemáš lístek!“
No ano, samozřejmě že to ví! Jsem už jak na jehlách, ale už jsme naštěstí v Birminghamu. Vystoupáme po schodech do příjezdové haly a moje dítě zklamaně vydechne: „Jéje, turnikety zavřený! Tak to budu muset koupit lístky, a i ty zpáteční.“
„No buď tak hodná,“ pomyslím si.
V Británii je celkem důmyslný systém kontroly jízdného. Při vstupu na nástupiště musí cestující projít turnikety se zakoupenou jízdenkou. Obejít je nelze, ani přeskočit, to by už musel být nějaký atlet. Navíc kolem postávají zaměstnanci drah, kteří nejen sledují provoz, ale i pomáhají se zavazadly anebo podávají informace. Pokud někdo nastupuje na nějakém malém nástupišti bez turniketů, stejně na ně narazí při výstupu. Takže průvodčí se po vlaku více méně procházejí a sledují cvrkot.
Chvíli se motáme kolem nádraží, hledáme na Googlu, kde je průvod. Nakonec vyrážíme správným směrem, kolem je víc a víc různě vymóděných lidí. Všude vládne zelená, samozřejmě, nejvíc frčí tykadla na konci se zelenými cylindry. Nakonec se dostáváme až k místu, kde prochází průvod, a jdeme zrovna včas. Jenže všude je plno, do předních řad se nedostaneme.
Na pořádek dohlíží kordon bobíků. I když působí trochu legračně ve svých typických přilbách, a navíc nesmějí mít zbraně, lidé je respektují a chovají se k nim s úctou. Bleskurychle se jim podaří vytvořit průjezd pro první pomoc, někdo vpředu asi omdlel. Sportovně vyhlížející chlapíci dorazili na robustních kolech, opřeli je o hospodu a s bednou asi první pomoci vyrazili ke zraněnému.
My máme větší štěstí, průvod se otáčí a prochází koridorem policistů. Jsou nesmlouvaví (nikdo taky nesmlouvá) a už nikoho nepustí na druhou stranu. Podaří se nám zahlédnout slavnostní insignie, velké barevné střapaté kruhy, avšak co znamenají, nevíme. Posléze nás mine zelený papež a pak spousta veselých lidí v nejroztodivnějších modelech.
Jsou tu k vidění celkem elegantní dámy v zelených sáčkách či halenkách, ale mnohem častěji pitvory pitvorné se zelenými čtyřlístky namalovanými na tvářích, zelenými vlasy, zelenými cylindry a v roztodivných kostýmech. Věk, pohlaví či váha nehrají žádnou roli.
O Britech si může ledaskdo myslet ledacos, co však bezpochyby milují a v čem jsou mistři, jsou veřejné oslavy všeho druhu. Přijdou v hojném počtu a jsou připraveni ke kdejaké maškarádě a švandě. Oslavují svobodně, nikdo nikoho nekritizuje a nikdo na nikoho nevejrá. Rozhodne se stokilová paní v jistém věku býti ten den za vílu Amálku? Ale prosím pěkně, jak je libo, fantazii se meze nekladou! Jediný, kdo tento rok na oslavě svatého Patrika v Birminghamu chvílemi zíral s otevřenou papulí, byly dvě Češky.
Průvod se pomalu rozchází, lidé se přesouvají k hospodám na zelené pivo. Ne že by mě to lákalo, ale jedno dohromady bychom ochutnat mohly. Ovšem to se nepodaří, všude jsou obrovské fronty. Jdeme dál bývalou průmyslovou čtvrtí cihlových baráků, evidentně opuštěných. Působí to tu bezútěšně, ale asi se tu bude něco dít. Možná z těch starých fabrik udělají supermoderní a superdrahé lofty, kdoví.
Míjíme nádraží a na malém náměstí nás upoutá zajímavý památník. Dvě veliké žilnaté ruce, zápěstí připomínají spíš starý strom, drží v dlaních něco jako kouli s vyrytým křížem. Ruce se tyčí ze čtverhranného podstavce a na tom podstavci z černého kamene jsou na každé ze čtyř stran bíle vyryta, hezky podle abecedy, jména všech obětí bombardování. Je to jednoduché, drsně tvrdé a velmi, velmi britské. Člověk tam jen stojí a kouká a je mu to strašně líto. Těch jmen, těch osudů! Má snad ta koule být bomba a ty zvrásněné ruce ochrana? Anebo zárodek nového života? Nevím, ale zasáhlo nás to obě.
Po krátké přestávce (pivo a gin fizz) pokračujeme do nové moderní čtvrti Digbeth, obdoby londýnské City. A je krásná! Supermoderní architektura (tedy aspoň mně se tak zdá), budovy jak tančící víly a hned vedle masívní zvlněný blok, všude plno skla a kovu. Člověk ani neví, kam se podívat dřív!
Dojdeme na náměstí, je široké, prostorné, obklopené jednou krásnější stavbou než druhou. Na druhém konci mu vévodí městská knihovna. Skládá se z krychlí a v té poslední nejmenší nahoře je prý zahrada, kam můžou všichni. Chceme se tam podívat, ale je zavřeno. Na náměstí je živo, kousek od nás tančí skupina mladých lidí hiphop a přímo před námi pár nacvičuje latinsko-americké tance. Žádám o dovolení si je vyfotit, ale jistě, usmívají se a předvedou pár bravurních figur. Zajímavý pár, tanečník je ještě kluk a ona moc pěkná určitě třicátnice s dlouhými vlnitými vlasy.
Uprostřed náměstí je kovová socha. Vyhrála soutěž o nejlepší znázornění současné rodiny. Zprava doleva je to takhle: jedna těhotná paní v kalhotách vede za ruku chlapce, ten drží menšího chlapce a ten je veden další paní v minisukni. A mají to být dvě sestry se svými dětmi. Tož tak.
Náměstí je obrovské, ale nezastrašuje, ani neohromuje. Naopak, jsou tu lavičky a jiná místa na sezení a celkově navozuje dojem, že je to prostor pro lidi. Tady mě máte a tančete tu nebo házejte míčem, mně je to fuk. Na druhém konci se na vysokém podstavci ze žulových kostek tyčí tři zlaté postavy, bádající nad obrovským lejstrem. Jedná se o pány Matthewa Boultona, Jamese Watta a Williama Murdocha, podnikatele a vynálezce.
„Poslední dva jsou Skotové,“ zavrčí slečna dcera. Ale no jistě, bere si svého Skoťáka, tak hájí jeho barvy. Pomalu přebírá skotské postoje vůči anglické populaci, což je dosti zábavné.
Scházíme k řece River Rea. Moderní výstavba náhle ustupuje tradičním cihlovým budovám. Po obou březích je plno malebných klasických anglických hospůdek s nádhernými nálevními pulty a bary. Krásná kultura! Je pořád tak teplo, že sedíme vysoko na terase. Mžouráme v zapadajícím jarním slunci na řeku a travnaté břehy, popíjíme irskou kávu (když je teda toho Patrika), ulevujeme uchozeným nožkám a plkáme o ubývajícím dni a nadcházející svatbě. Pomalu pojedeme domů. Uděláme čaj, zabalíme se do deky a dokoukáme detektivní seriál Šťastné údolí, jehož temný děj se odehrává zrovna nedaleko Coventry.
No, a to vůbec netušíme, že den zdaleka nekončí!
