Článek
Asi nemá valného významu připomínat si dopodrobna výroky pana premiéra i ostatních vládních činitelů o významu vědy, výzkumu a vzdělání pro naši společnost a její další směřování. A nemá to smysl ani ve světle dění posledních dní, byť poměrně turbulentních. Proč? Protože to bylo všechno už od začátku špatně.
Jestliže věda je „klíčem k rozvoji, inovacím, ke konkurenceschopnosti naší země, je odpovědí na globální výzvy, jako jsou pandemie, změna klimatu a nedostatek zdrojů, je to investice do budoucnosti naší země,“ atd, atd, pak tedy opravdu nechápu, jak mohla být jako šéfka tohoto superdůležitého resortu zvolena zrovna paní Langšádlová. Evidentně s vědou ani výzkumem nikdy do styku nepřišla a malá prezentace její práce byl zřejmě její nejmenší problém.
Rozdělování ministerských postů v rámci pětikoalice asi nebyla procházka růžovým sadem, ukázalo však zase jednu podstatnou věc. Ministerstva jsou buď silová a tudíž žádaná, pak důležitá a problematická, a nakonec z politického hlediska bezvýznamná a tudíž na samém okraji zájmu. A mezi tato, přes všechny proklamace, patří ono neministerstvo pro vědu, výzkum a inovace. Bez budovy, zázemí, a nakonec i vládní podpory. A zejména bez dlouhodobé a jasné strategie.
Nojo, jenže mě tedy celý tento vývoj osobně pěkně štve, milánkové političtí. Při výchově našich dětí jsme vždy dávali veliký důraz na jejich vzdělání, do kterého jsme investovali nemalé částky. Oba synové a dcera absolvovali univerzity v zahraničí. Nejstarší se po studiích v Kanadě vrátil do Čech, přivedl svoji ženu a oba zde pracují. Prostřední dokončil doktorát též na univerzitě v Kanadě, pro svůj obor v Evropě najde uplatnění pouze v několika zemích, v Čechách nikoli. Dcera dokončuje doktorát na univerzitě ve Warwicku a ráda by i se svým skotským manželem přestěhovala do Čech.
Našemu milému Skoťákovi se u nás v Čechách moc líbí a rád by se tu usadil. Má rád naši přírodu, zkouší mluvit s lidmi česky a je nadšený, když mu něco porozumějí. Miluje cyklostezky a dětská hřiště. Fascinuje ho přístupnost kultury. Obdivuje české zdravotnictví. Navštívili jsme vinný festival v Dobřichovicích a byli tam lidé s dětmi a psy, volně se procházeli a nikdo se tam neporval ani neopil. (Pravda, byli jsme tam odpoledne.)
Oba by tu rádi pracovali. Dcera dokončí doktorát a už si hledá práci v nějaké laboratoři. My jsme samozřejmě nadšeni, že je tady třeba budeme mít, avšak mám jisté pochybnosti. Mám je v tom podporovat, jasně, přijeďte, oba vysokoškoláci s vědeckým zaměřením, tady vás přijmou hned. Anebo mám být sama proti sobě a nabádat je, ať si to raději ještě rozmyslí?
Je to samozřejmě každého věc, kam se v životě vrtne a co si vybere, je tu však i něco jako společenský záměr. A ten já tady zrovna nevidím. Jistě, jedno ministerstvo situaci nespasí, ovšem já se nemůžu zbavit dojmu, že řeči se vedou, voda teče a nezmění se zase nic.
Ti mladí se rozhodnou stejně sami, nakonec, každá zkušenost dobrá. Tak snad bude opravdu dobrá, neministerstvu navzdory.
