Článek
Z Coventry jsme odjížděli s přesvědčením, jo, viděli jsme, jednou stačí. Holka to tu zdárně uzavře, odjede a co bude dál, to se uvidí.
A vidělo se to poměrně záhy. Skoro zeť Andrew musel po Vánocích strávených v Čechách zůstat ve Skotsku a naše milá dcera odjela sama s domácím mazlíčkem kočkou Ofélií. Ophelia pro britskou část rodiny, pro tu českou Ofča, Ofina, Ofčajs, Ofčačinda atd. zpět do Coventry.
Holka je statečná, zažila toho sama v cizině už celkem dost, to víme, ale tady jsem situaci vyhodnotila jako vážnou. Klasické britské zimní počasí, to znamená dosti hnusno, sníh málokdy, zalézající zima. V bytě kosa. Kdykoli jsme spolu mluvily přes WhatsApp, měla na sobě aspoň dva svetry, vlněnou čepici a byla zabalená v dece.
Tohle všechno by ještě šlo, jenomže jakmile soused z bytu pod nimi zjistil, že je tam slečna sama, začal prudit. Problémy s ním už byly dříve. Sotva se páreček přistěhoval, požadoval různé drobné výpůjčky, tu trochu kafe, tu trochu onoho. Naše holka je duše dobrá a slitovná, vždy vyhověla. Do prvního konfliktu. Pan soused se jednoho dne rozhodl, ze televize je trochu příliš nahlas, že se v bytě nad ním zřejmě chodí, dokonce, že tam lidé i mluví. Párkrát si zařval, než mu Andrew ve vší slušnosti vysvětlil, že s nimi takhle mluvit nebude, stačí jen v klidu říct, o co jde.
Oni dva jsou totiž extrémně tichý pár. Většinou si čtou, nehádají se a chodí brzy spát. Co by tak ten pán dělal, kdyby nad ním bydlela naše celá rodina? Můj muž a já, děda, náš syn se svou africkou ženou a tři kluci, z toho jedno mimino? Jo, abych nezapomněla, dva psi a tři kočky?
Jenomže najednou tam byla ta mladá holka sama a pan soused zavětřil příležitost. Pán v letech, neustále si stěžující na nedostatek peněz, na nepřízeň osudu, na exmanželku, jež ho vysává, obtloustlý a s chrupem v alarmujícím stavu ji znepříjemňoval život tak, že už se ve svém bytě pomalu bála nadechnout. A pak už stačila další nemilá zkušenost s jakýmsi arabským dovozcem čehosi, který se na svých pochůzkách zastavil právě u naší dcery, když si na zahrádce před domem myla kolo. Svou vlezlostí a dotíráním ji zahnal domů, kde se pak bála, jestli náhodou nezjistil, že je tam sama.
Tak to tedy pozor! Matka v českém městečku je v alarmu! Neboj, holka, jedu! I do Coventry!
Navíc se situace vyhrotila ještě jinak. Naši dcerku chytlo vdávadlo a tak se v naší rodině začalo zase mluvit o svatbě. Jenomže před lety jsme organizovali v Čechách svatbu našeho nejstaršího syna s jeho milovanou Gabonkou. Už jen dostat patnáct gabonských svatebních hostů do Čech byl heroický výkon a dostát všem požadavkům českého úředního šimla byl úkon nadlidský! (A to už vůbec nemluvím o tom kulturním zmatku, který během příprav nastal a na kterém se kupodivu podstatnou měrou podílela tetička ze Slovenska!). Logicky tedy padlo rozhodnutí, když už musí Andrew zůstat nějaký čas ve Skotsku, vezmou se tam jenom před úřady, což se zdá býti překvapivě nejjednodušší způsob, a velká svatba pro rodinu se udělá později v Čechách.
Jenomže skotská parta rezolutně odmítla nechat úřední akt proběhnout jen tak, bez účasti rodičů. No ale tak to prr! Když vy, tak my taky! Co naplat, že si to mladí snoubenci představovali úplně jinak, rodinné rady v obou zemích je převálcovaly! A pak že nějaké kulturní rozdíly! Takže já pojedu zachránit dceru před nájezdníky do Anglie a pak se přesunem do Skotska, kam se dostaví i český taťka a kde proběhne obřad. O mínění hlavních aktérů se kroniky nezmiňují…
Tentokrát tedy pojedu sama a přiznám, jisté obavy by tu byly. Moje angličtina je poněkud školská a s francouzštinou a němčinou se ve Velké Británii asi nechytnu. V předvečer odjezdu mě uklidnilo vysílání zpráv na ČT. Mluvil tam jihokorejský velvyslanec o nabídce dostavění Temelínu a já mu všechno rozuměla! Bezva, jedu bez obav!
Cesta proběhla bez problémů, dokonce jsme dorazili dřív. Dojdu k pasové kontrole. Všude jenom automaty. Vsunu pas s fotkou dolů do přístroje, trpělivě čekám, a nic. Znovu, nic. No jasně, celá já. Obracím na může v uniformě, stojícího naštěstí hned za mnou.
„Sir, please, I have some problem!“ jsem fakt dobrá!
„Blublublu blablabla blebleble,“ odpoví.
Jo, tak díky. „Oh, sorry?“
„Blublublu blablabla, blebleble!“ Tentokrát už zní o poznání netrpělivěji. Svá slova doprovodí nedbalým máchnutím ruky kamsi do zdi a obrátí se s milým úsměvem k postaršímu britskému páru, který řeší ten samý problém.
„No bezva,“ pomyslím si. Televizní lekce Jihokorejcova je mi evidentně k ničemu. Odhodlaně přikročím k dalšímu skeneru, pas vrazím silou dovnitř a ejhle, dvířka se prudce rozevřou a já jsem vpuštěna do hrdého Albionu! Teď jen vyzvednout kufr a mazat!
Proletím kolem znuděných celníků a šup! Už jsem venku! Naše holčička ke mně běží, objímáme se a jsme hlasité, no nevadí! Mám radost, je krásná holka moje, a hlavně v pořádku!
Vymotáme se z letiště. Tedy druhé největší město v Británii by mohlo mít letiště v lepším stavu! Oprýskané zdi, dráty lezoucí ze zdi, v podstatě staveniště. Nastupujeme do výtahu a dojdeme až na nástupiště. Proč jsou ve všech civilizovaných státech letiště spojena s městem buď metrem nebo vlaky a Praha pořád není?
Máme štěstí, vlak do Coventry přijíždí za půlhodinky. No jasně, je narvanej! Sedadla obsazena středoškolskou mládeží, my se snažíme někam umístit můj objemný kufr a vejít se tam i se dvěma baťohy. Mládež na sedadle pod námi si z nás dělá šprťouchlata a asi mi chtějí něco nepozorovaně přivázat na baťůžek. Zprudka se otáčím a nasazuji východoevropský opravdu zlý obličej. Dost mě pobavilo, jak ti kluci rychle zvadli!
Přetrpíme nepohodlnou jízdu a vydáváme se směr domov. Cestu neznám, v bytě jsou teprve od podzimka. Je větší než ten původní, chladnější, má prý zahrádku a ovšem onoho morouse v přízemí. Jsem na něj zvědavá a odhodlaná k boji, na moji holčičku mi tedy nikdo řvát nebude!
Dokodrcáme se domů. Čtvrť je příjemná, většinou řadové domky, úhledné, kolem posekané trávníky. Chodníčky mezi nimi však jak vykotlané zuby. V domku, kde bydlí naši, jsou čtyři byty. Každý má svůj vlastní vchod. Na nás, sotva odemkneme vchodové dveře, čeká strmé schodiště se schůdky, na než se vejde tak polovina chodidla. Tedy rozhodně nic pro opilce.
Doma odhodíme kufry a přemýšlíme co dál? Máme vlčí hlad, pojedeme do centra. Dcerka navrhuje arabskou restauraci. Je milá, ví, že arabské jídlo je pro mě to nejlepší na světě. Jo, a zrovna nám jede autobus, na zastávku to krásně stihneme. Jenže ouha, sice spěcháme, avšak autobus jede mimo čas a mísu, takže ho nedoběhnem. Zavře nám přímo před nosem! Nosy!
„Jak to?“ ptám se dcery zklamaně.
„Jo, to oni tak maj, prostě jedou dřív, když jim to tak vyjde!“
No do háje! Musíme jet Uberem, naštěstí to netrvá moc dlouho. Je mi děsná zima a mám hlad, co mi už trhá vnitřnosti.
Arabská restaurace je nedaleko centra. Je úplně prázdná, ale otevřeno mají. Prej je to pračka peněz, se říká, poznamená dcera. Je mi to dost jedno, nebudu řešit morální aspekty pokrmu, jenž na mě čeká, na to jsem moc hladová. Nakonec, jsem já policie? Mně do toho fakt nic není!
Usadíme se a obsluhuje nás pán bez výrazu. Ale nojo, dvě ženský bez mužů. Nicméně je zdvořilý a ve všem vyjde vstříc. Až na vino ovšem. „Ani to nezkoušej,“ varuje mě moje holčička. No cáfra, jehněčí kotletky bez červeného! Zločin!
Jídlo je moc dobré, ale v restauraci je zima. Venku nevlídno, ale oni prostě netopí. Je pátek odpoledne, hlavni nápor dorazí mnohem později, zatápět pro dvě se nevyplatí. Hlavní chod nám přináší jiný pán. Říkám pán, na číšníka nevypadá, jako ten první je civilně oblečen a každý se chová jinak. Tento muž je o poznání příjemnější, ptá se nás, odkud jsme, projevuje mírný údiv. On sám je ze Sýrie. Je překvapen, že víme, jak je to v jeho zemi na houby. Je to strašné, povzdechne si, ale zdvořile nás opouští, abychom se mohly najíst.
Z restaurace odcházíme sice syté, ale venku mě při prvním náporu větru roztřese zimnice. Doma se sice každé ráno poctivě sprchuju ledovou vodou (podle trendu), avšak na tuhle ledárnu připravená nejsem. Klušeme ztmavlým městem a moje holčička navrhuje: „Víš co, mami, půjdeme do té staré hospody na drink, ještě není tak pozdě, určitě místo najdeme!“
Ježíš marjá, jasně! Bůh je mi svědkem, že tentokrát neberu jeho jméno nadarmo! Zuby už drkotám zcela nepokrytě! No ano, Coventry! Jsme na velkém náměstí, moderním, za chvíli míjíme velkou katedrálu, tu rozbitou. Je to divné, ale mám to místo ráda. Je tam něco, něco, no prostě něco.
Klušeme podél moderní pěší zóny. Uprostřed je jakýsi vodní samospád, široká vodní cesta, v zimě v létě tudy proudí voda, skáče přes umělé překážky. Když je horko, je to paráda, teď mě jen ten pohled roztřese do nesnesitelnosti.
„Ježíš, mami, pojď, jdeme rychle! Ani tam nekoukej!“
No samo že tam kouknu! U zdi velké budovy v pasáži vleče nějaký chlapík mladého kluka v černé mikině, mrskne s ním o zeď a pak jím práskne na zem. Párkrát do něj kopne.
Co to je? Co je to? Kolem chodí lidi, nevzrušeně.
„Asi zloděj v obchodním centru,“ poznamená dcerka věcně. „Vítej v Coventry!“
