Článek
Před dvěma dny nám do rodiny přibyl další chlapec. Narodil se předčasně, měl přijít na svět až patnáctého ledna. Jenomže doktoři rozhodli jinak. Pro maminku Johanku to bylo lepší, takže už nebylo nač čekat.
Nedá mi to, musím se dopustit jistého srovnání. První kluk se našemu synovi a jeho gabonské ženě narodil v Montrealu. Dorazily jsme tam s dcerou v pozdní odpoledne a našly jsme oba nadcházející rodiče v bědném stavu. Johana chvílemi zvracela, chvílemi padala do mrákotného spánku. Kolem pobíhal vyděšený syn a už moc nevěděl, jak jí pomoci. Na mou výtku, proč už nejsou v porodnici, mi odsekl, a právem, že to zkoušeli už mockrát.
Pravidelná prohlídka (mimochodem dosti zběžná) neodhalila žádný problém. Poslední měsíc se několikrát pokoušeli proniknout k ošetření na pohotovosti. Marně. Přednost dostávali pobodaní opilci a jiné naléhavé případy. Na Johanu se nedostalo. Po několikahodinovém čekání to vzdali a vrátili se domů. Na prohlídce jí bylo líp, tak se zase nic neřešilo.
Ten večer jsme po nezbytných přípravách na miminko padly s dcerou na provizorní lůžko a okamžitě usnuly. Hluboko v noci nás probudil syn. „Mami, my jedem, už to nejde dál.“ Johanu téměř v bezvědomí jsme uložili k nervóznímu taxikáři a auto zmizelo v montrealských ulicích.
Už se nám nechtělo znovu usnout. Oblékly jsme se a vyrazily hledat nemocnici. Bylo celkem hnusně, my jsme bloudily, ale za svítání jsme nemocnici přece jen našly. Nikým nekontrolovány jsme prošly vrátnicí až do posledního patra, kde byla porodnice. Našly jsme Johanu a vedle velmi sofistikovaného lůžka v malé postýlce odpočívala malá svázaná houska. Doslova, celá bílá.
„Jé, von je bílej!“ vydechla zklamaně dcera. Johaně to bylo jedno. Ležela na polohovacím lůžku, oči vyvrácené v sloup, apatická. Dovnitř vrazila sestra. Podvědomě jsem se přikrčila, čekala jsem proud výčitek za nedovolené vniknutí. Naši hujerovskou výpravu minula bez jakéhokoli zájmu. Sklonila se nad Johanu, změřila jí tlak a udělala ustaraný obličej. Něco zamumlala, rychle opustila místnost a záhy se vrátila a nasypala do nebohé maminky hrst prášků.
Zkrátím to. Johana si pobyla v nemocnici víc než čtrnáct dní, kdy se jí pokoušeli dostat do normálu po problematickém porodu. Co platno, že za ní ještě v nemocnici dolézali právníci, aby se s ústavem soudila. My jsme však byli rádi, že to dobře dopadlo a měli jsme rozhodně jiné starosti, než se soudit s nemocnicí.
Systém je v Kanadě totiž nastaven tak, že jsme si museli donést vlastní prádélko a vlastní pleny. Dále se od členů očekávalo, že budou hlídkovat vedle lůžka rodičky. Bylo nás dost, tak jsme se pěkně vystřídali. Ráda bych se vrátila k dnešku, ale jednu příhodu ještě povím.
Zrovna jsem klimbala vedle dřímající Johany. Měla jsem pocit dobře vykonané práce. Vzhledem k tomu, že v pokoji byla teplota nastavena na kanadských standardních patnáct stupňů, zabalila jsem miminko do svetříků a teplých dupaček. Všechno v klidu, Johana hezky pravidelně dýchala, kluk občas kňukl. S pocitem dobře vykonané práce a báječné tchyně jsem našla jakous takous polohu na malém křesílku a slastně přivírala oči.
Najednou se s rachotem rozrazily dveře a do místnosti se vřítil černý uragán. Doslova! Světlo chodby zastínila obrovitá postava, která naši idylu přervala neurvalým rozsvícením všech těles, co jich v pokoji bylo! Dobře dvoumetrová mohutná černá sestra na nás zařvala ještě děsnějším přízvukem, než by dal celý Quebec dohromady.
Vytřeštila jsem oči na Johanu. „Co říká?“ špitla jsem vyděšeně. Ta se jen skrčila pod peřinou, byl jí vidět jen nos, a špitla: „Haiťanka.“
Vůbec jsem neměla čas luštit, co to pro nás znamená. Leč podle razantního nástupu jsem správně tušila, že nic dobrého.
„Tak tady je ten malý monsieur, co nechce jíst?“ zařvala hromovým hlasem. „Jo, asi jo,“ pípla jsem vyschlým hláskem. Je pravda, že malý se do jídla moc nehnal, tedy vůbec.
„Aha, a kdo ho takhle zabalil? Kdo chce toho kluka zabít?“
Zrádkyně Johana na mě mlčky vrhla vyčítavý pohled. Obryně se vrhla k postýlce, zkušeným hmatem vytáhla to nebohé bezbranné tělíčko z bezpečí teplého pelíšku. Bleskurychle z něj servala všechno mnou pečlivě navrstvené šatstvo. Když byl ten králíček kromě plenek úplně nahatý, plácla ho Johaně na břicho se slovy: „Koj!“
„Hm, to jsem tedy opravdu zvědavá, co se bude dít,“ pomyslela jsem si uraženě. A dělo. Připadalo mi, že se kluk třese, ale po chvíli se přisál.
„Takže, pokud ho nechcete vyhladovět k smrti,“ významný pohled mým směrem, „nesmí být takhle nabalený. To je pak ten monsieur moc spokojený a myslí, že nemusí nic dělat.“ Na rozloučenou plácla Péťu po zadku, až se rozplakal a ještě za sebou práskla dveřmi. Nechala rozsvíceno.
Johana v poklidu kojila a já v duchu pomalu přehodnocovala svůj image skvělé tchyně. „Já už asi nebudu dávat žádné nevyžádané rady,“ hlesla jsem opatrně. Johana na mě vrhla pochybovačný pohled. A měla pravdu, ovšem to je už jiná historie, že.
Před dvěma dny těsně po půlnoci přišel na svět náš třetí vnuk. I ten druhý se už narodil v Praze. Oba v Podolí, v Ústavu pro matku a dítě.
Péče naprosto nesrovnatelná. Johanku vždy sledovali velmi pečlivě, poslední dny chodila do porodnice snad obden. Vždy pečlivě vyšetřena. Nakonec se lékaři shodli na datu porodu. Miminku to neublíží a matka se vyhne tomu otřesnému stavu, který zažila v Montrealu. Péče v nemocnici bezvadná, personál milý, všechno se vždy snaží vysvětlit. Jen to jídlo!
Je mi jasné, že se naše zdravotnictví potýká s mnoha problémy a ne vždycky jsou všichni pacienti spokojení. Je mnoho lidí povolaných i nepovolaných, kteří mají jasný názor na jejich řešení. Pak je tu plno populistů, kteří se jen zviditelňují a jen tyjí ze situace. A pak jsou tu také ti, kterým se zmatek v systému jen hodí a je velmi smutné, že se to týká i některých lékařů.
Je celkem nasnadě, že náš velkorysý zdravotnický systém nemůže v této podobě dlouhodobě fungovat. Jsem jen konzument, avšak i mně je spousta věcí divných. Například více než před rokem jsem byla poslána v rámci prevence na vyšetření osteoporózy. „Nejblíž to máte na Smíchov,“ řekla doktorka a napsala žádanku. Dost mě to překvapilo, vím, že speciální přístroj mají v Motole, kam bych si mohla pohodlně dojet. Ale když Smíchov, tak Smíchov. V příslušný den jsem se dostavila do ordinace a nestačila jsem zírat. Prostorné chodby, všechny důsledně osvětlené, veliká recepce s několika lidmi. Před ordinací jsem čekala sama. Po vyšetření jsem se v prázdných chodbách už začala bát. Nikde nikdo. Tak mě maně napadlo, je to vůbec hospodárné? Já bych si do toho Motola vážně klidně zajela. A mimochodem, výsledky nedošly dodnes. Ještěže vím, že osteoporózu mít prostě nemůžu. No ale ona mě moje doktorka na tu kontrolu pošle za nějakou dobu zas a pojišťovna to všechno radostně zacvaká.
Nejsem tchyně českého zdravotnictví, takže nějakou tu nevyžádanou radu můžu s klidem poskytnout. Nelejeme my náhodou do systému fůru peněz bez nějaké větší kontroly? A jak je to vlastně s těmi soukromými společnostmi pánů profesorů? Dozvíme se to někdy vůbec? Je vůbec snaha sáhnout do té hniloby a pěkně ji rozmáznout, ať to zatouchá, jak chce? Mám totiž o to naše zdravotnictví starost, a určitě nejsem sama.
Avšak na závěr bych chtěla osazenstvu porodnice v Podolí sdělit, že jejich slávu pilně šíříme po světě, takže samozřejmě v Gabonu, pak v Kanadě, i ve Vietnamu a ve Skotsku, možná i na Barbadosu.
Takže, dílu zdar!
