Článek
Poslední zprávy z Gabonu nejsou zrovna veselé. Zemřela Francoise. Francoise bylo asi devadesát dva let a byla to babička naší snachy Johany. Žila ve velkém rodinném domě s mnoha rodinnými příslušníky na okraji Oyemu. Oyem je asi šedesátitisícové město schované v horském pralese. Z Libreville je to kolem 400 km, ale jede se tam kolem deseti hodin po otřesné kdysi dálnici.
Francoise jsem viděla před lety. Už tehdy to byla droboučká stařenka. Dívala se na mě vyhaslýma bleděmodrýma očima, jež se tak zvláštně vyjímaly v tmavém vrásčitém obličejíčku. Byla tak malinká, křehoučká, jako malé dítě. Usmívala se tiše, rodinný rej se jí už dlouho netýkal. A ostatní, malí, velcí, mladí, staří se k ní chovali se zvláštní něžnou úctou. Nyní se sjeli všichni. Z okolních osad, z Libreville, z Port Gentil, aby se s Francoise rozloučili. Vykopou na zahradě hrob a do něj ji uloží. Aby je její duch po věky hlídal a opatroval.
Francoise se už roky nezajímala o okolní dění, na to byla příliš nemocná. Nevěděla, že došlo k převratu a zemi už nevládne nikdo z rodiny Bongo. A ani si nejsem jistá, jestli obyvatelé velkého domu na pozemku zarostlém vysokou trávou vůbec nějaké změny postřehli. Informace o převratu do Oyemu však určitě dorazily, změny asi nastoupí později.
Prozatímní vláda vojenské junty osvobodila politické vězně a zrušila cenzuru. Dále nutí zkorumpované úředníky, aby z nakradených peněz dofinancovali projekty, na které byly původně určeny. Docela by mě zajímalo, jak teď vypadá televizní zpravodajství. Když jsem zprávy sledovala před lety s papá Andrém při své návštěvě Gabonu, dýchla na mě československá normalizace. Bylo to až legrační, jak si jsou ty totalitní žvásty podobné napříč kontinenty… Tedy, pobavilo to jenom mě, André byl naštvaný stejně jako můj táta za normalizace.
Teď už je však zpravodajství určitě úplně jiné. A nejen to. Pan sesazený prezident Ali Bongo dal před emigrací přednost domácímu vězení. To jeho manželka, Sylvia, dopadla mnohem hůř. Momentálně pobývá ve státní věznici i se svým synem. Tohle tedy nečekala ani ona, ani její manžel.
Madame Sylvia Bongo Ondimba je rozhodně velice podnikavá dáma, to se musí uznat. Jako prezidentova žena založila nadaci, což slušně vychované prezidentské manželky zpravidla dělávají. Dokonce se angažovala v otázce rovných práv žen a mužů a gayů a leseb. Tady ovšem v gabonské poněkud konzervativní společnosti dosti tvrdě narazila. Jenomže tím její aktivity zdaleka nekončily.
První dámou Gabonu se stala v roce 2009, kdy byl její manžel Ali Bongo Ondimba poprvé zvolen prezidentem. No, zvolen. Jeho otec prezident Omar Bongo zemřel, a tak se to nějak stalo, že na jeho místo zkrátka nastoupil jeho syn. Taková typická africká rodinná demokracie. Madame Sylvia se po jmenování manžela do funkce mimo jiné chopila i správy prezidentského paláce. Její první kroky znamenaly vyhazov gabonského služebnictva a angažování britského školeného personálu. Inu, být prezidentovou chotí není jen tak, musí přece reprezentovat.
To však byl jenom rozjezd. Ani netrvalo dlouho, Sylvia se trochu porozhlédla a zjistila, jaké netušené možnosti jí funkce drahého manžela skýtá. Takže následovaly nákupy nemovitostí, z nichž gabonským státním rozpočtem asi nejvíc zatřásla akvizice pařížského paláce Pozzo di Borgo za pěkných sto miliónů eur. Navíc před rekonstrukcí. No co, Gabon je nakonec jedna z nejbohatších zemí regionu, tohle přece unese.
Ovšem zlatá éra madame Sylvie nastala až s druhým prezidentským obdobím Aliho. V pravděpodobně zfalšovaných volbách v roce 2016 byl vyhlášen vítězem a znovu se chopil úřadu. Ovšem již v roce 2018 je stižen těžkým infarktem s nevratnými zdravotními následky, a to je životní příležitost ctižádostivé manželky. Nastává klasický scénář. Nemocný prezident je odsunut na vedlejší kolej a faktické moci se chopila Sylvia. K prezidentovi se přes ni v podstatě nikdo nedostane a o všem rozhoduje jenom ona. Páni ministři a generálové se stávají přebytečnými články. Leč nedosti na tom, Sylvia, tolik si jista svým postavením, se vyžívá ve veřejném tupení a ponižování těchto hlavounů. To však nedělá dobře…
Navíc jí ve vlastním synovi Noureddinovi dorostl zdatný spojenec. Tento dnes asi třicetiletý mladý muž je typickým zástupcem zlaté mládeže. Proháněl se v drahých oblecích v super kárách, sdílel videa z luxusních hotelů a klubů, obklopen zástupem obdivovatelů z řad obskurní organizace zvané Young team. Nyní se zdá, že jedinou náplní práce tohoto uskupení bylo tunelování státních prostředků. A ovšem též starost, jak udržet papá Alího u lizu, poněvadž jinak by tento roh hojnosti mohl vyschnout.
Takže se Noureddin v roce 2019 stává koordinátorem prezidentského úřadu. Z této pozice může „ošéfovat“ všechny záležitosti svého nemohoucího otce a též pohlídat vysoce postavené hodnostáře, aby je náhodou nenapadly nějaké odstředivé myšlenky. Je si tak jist svým postavením, že si je neváhá zvát na „kobereček“, vyslýchat je a mistrovat. Této ponižující proceduře podrobil i jistého generála Brice Oliguiho Nguemu, šéfa republikánské gardy, a to neudělal vůbec dobře…
V roce 2023 chtěl Noureddin použít právě tuto gardu na potlačení protestů a demonstrací proti dalším zfalšovaným volbám. Jenomže už toho bylo právě dost. Madame Sylvia a její povedený synáček plus parta vyvolených zpovykanců drancovali národní bohatství, vyváděli vlastně v přímém přenosu státní prostředky, tolik si jisti svým postavením. Historky o soukromých letadlech posílaných z Gabonu do New Yorku na soukromé nákupy prezidentské rodiny, vše hrazeno státem pochopitelně, patřily ke gabonskému koloritu i v době mé návštěvy. Horší bylo, že madame Sylvia neváhala použít vklady gabonských občanů pro své soukromé účely. Maman Valentine, matka naší snachy, tak přišla o podstatnou část svých životních úspor.
K tomu všemu musíme navíc připočíst nevoli klanu Bongo, kterému se nelíbilo, že veškerou moc si uzurpuje Sylvia, aniž by byla kdy někým zvolena. Tady by ovšem nezávislý pozorovatel mohl namítnout, že ono to s tou legitimitou prezidentských voleb též nebylo tak horké. V podstatě šlo zřejmě o to, že zbylí Bongovci by rádi uzurpovali větší podíl na moci, ovšem dohadujte se s poloviční vdovou, která chytře obsadila všechny rozhodující pozice dávno před tím, než byl kdo schopen odhadnout, kudy běží zajíc.
Jako největší chyba se však nakonec ukázala neuvěřitelná sebejistota tandemu matka - syn. Ten příběh má až antické rozměry. Je dokladem toho, jak nebezpečné je ztratit půdu pod nohama a nechat se opít bohatstvím a zdánlivě neotřesitelným postavením. Obklopit se patolízaly a uvěřit ve vlastní dokonalost a nedotknutelnost. Nakonec tento megalomanský sen ukončil šéf „pretoriánů“. Jak ze starého Říma! Generál Nguema vyslyšel volání zubožené země a jejích obyvatel a skoncoval s tyranií. Nemocný prezident v domácím vězení, Sylvia a Noureddin ve vězení. Doufejme, že se dočkají spravedlivého veřejného soudu a trestu. A doufejme též, že pana generála vedly k puči spíše ušlechtilé myšlenky a že za dva roky skutečně vypíše opravdové demokratické volby.
Země teď není v dobré ekonomické situaci. Zaostalá infrastruktura, téměř neexistující silniční síť, zdravotnictví v rozvalu. Má ovšem velký potenciál. Mladé obyvatelstvo a zásoby nerostných surovin. Na území Gabonu se též rozprostírá jeden z největších a nejkrásnějších tropických pralesů na světě. Je tu nádherná příroda, hory, moře.
Momentálně by však Gabonci potřebovali mezinárodní pomoc. Zatím se však zdá, že se po státním převratu setkávají spíše s ne-li odmítnutím, pak s velkou opatrností. Ano, opatrnosti nikdy není nazbyt, avšak proč trestat zemi, která se zbavila vlády bezskrupulózních tyranů, kteří zemi jen vysávali a doslova hazardovali s její budoucností z čistě egoistických důvodů?
Anebo se za odmítnutím schovávají další ekonomické zájmy našim vyspělým společnostem tak drahé? Jak jinak si vysvětlit to, že administrativa prezidenta Bidena vyřadila Gabon (i Ugandu, Středoafrickou republiku a Niger) ze seznamu zemí, které mají preferenční přístup bez tarifů na americký trh? Není to náhodou tím, že se Bongo a jeho rodina vždycky dokázali dohodnout s velkými společnostmi, ať už americkými, francouzskými, čínskými či jinými, jimž poskytli výhodný přístup k nerostnému bohatství výměnou za beztrestnost a toleranci vůči jejich způsobu vládnutí?
Takže nám v Americe a Evropě jsou občanské svobody nade vše drahé a budeme je bránit do roztrhání těla, ale jinde ať si dělají, co chtějí, hlavně ať nám to sype? Přitom pro Gabon a ostatní africké země je volný přístup na americký a evropský trh ekonomicky velice důležitý. Pokud se na tyto země budeme stále dívat jako na zásobárnu levných surovin, pak se ovšem nesmíme divit imigračnímu náporu právě z Afriky.
Myslím často na své milé Gabonce. Jak se jim žije v nově nabyté svobodě? Zase bych se chtěla dívat s papá Andrém na zprávy a popíjet přitom dobré červené z jeho masívní dřevěné skříně v rohu pokoje. A rozhodně bych jela položit kytičku na hrob milé Francoise. A moc ráda bych znovu navštívila tetu Paulette, která se po politických změnách stala předsedkyní gabonského parlamentu. Hrozně by mě zajímalo, co si o všem myslí a jak se jí daří v nové funkci. No ne, já tam prostě musím!
