Článek
Lhát se nemá, nikdy nelhat, lež má krátké nohy, kdo lže, ten krade, slýcháme od dětství. Na druhé straně je tu však institut milosrdné lži, chránící před pravdou příliš krutou. A třeba nemusí být ani tak krutá jako nepříjemná. Ptám-li se manžela, jestli náhodou v těch obepnutých kalhotách nemám moc velkou zadnici, pak zcela jistě nečekám, že mi řekne: „Máš, radši je sundej.“ Taky má nějaký pud sebezáchovy, že.
Nedávno mi jedna známá vyprávěla svůj smutný příběh. Manželovi se najednou začalo dělat nevolno a po pár vyšetřeních se dozvěděli diagnózu. Rakovina jater. Na dotaz, co by měli dělat, jakou stravu zvolit, jim pan doktor zcela na rovinu a bez obalu řekl, že už nic. Ať si pán jí, co chce, šance na záchranu není. Bylo to zdrcující.
Vím, že dnes lékaři mluví s pacienty otevřeně a nic nezastírají, ne každý je však připraven snést takovou pravdu podanou takhle stručným a brutálním způsobem. Možná, že v těchto případech by tohle trápení mohla ulehčit nějaká, řekněme ne úplně přesná informace.
Téma pravdy v širokém společenském měřítku zvolil režisér Strach ve svém televizním filmu Svatá. Bylo to však spíše téma lži. Příběh dovedné vypravěčky o hrůzách gulagu vyústil ve všeobjímající odpuštění a pochopení podvodnice. Že její zmatená dcera volí raději útěk, by laskavý divák mohl pochopit. Postoj novinářky mně však hlava nebere.
Té se podařilo lhářku odhalit a usvědčit, nakonec to prý nebylo až tak složité. A navzdory tomu, že paní dostala za „utrpěné příkoří“ finanční odškodnění a byla vyznamenána prezidentem republiky, se tato postava rozhodne k velkorysému odpuštění. Dosah činů obratné podvodnice je prý natolik společensky přínosný, že jakékoliv zpochybnění by napáchalo mnohem více škody než užitku. Tolik samozvaná soudkyně. Tedy spíše soudce, protože v postavě novinářky se jasně zrcadlí názory režisérovy.
Jenomže lež je lež a lež v tomto měřítku se již stává obludnou. Myšlenka, že by o takto závažném zásahu do práv společnosti na pravdivé zhodnocování minulosti mohl rozhodovat jedinec, je absurdní. I když je to někdo, kdo tu lež odhalil. Jaké má právo posuzovat celou věc pouze na základě svého dojmu?
Jestliže si takto blahovolně pouštíme lež do společného prostoru, kdo je ten neomylný soudce, který rozhodne, která že to lež je v zájmu nějaké obecné pravdy a která už ne? Novináři? Režiséři? Nedej bože politici?
Jsme už bohužel zvyklí na lži ve veřejném životě. Zejména před volbami jsme zahlcováni podvody a polopravdami, umně zabalenými do dojemné starosti o blaho národa. Obavy o bezpečí občanů před nepřehlednými zástupy migrantů. Zatím nějak nedošly. Obavy o naše drahé lithium, ohrožené vykutálenou australskou společností. Kde je dnes lithia konec? Ani pes po něm neštěkne. Obavy z války, kam nás nepochybně zavleče prezident-generál. Pošle naše chlapce na frontu. Jenomže to on opravdu nemůže, i kdyby chtěl. Náš ústavní systém to nepřipouští. Obavy z ukrajinských běženců, vysávajících náš sociální systém. Že tady pracují a odvádějí daně? Ale prosím vás! Obavy důchodců ze snižování důchodů. Nesnižují se, zpomalil se pouze jejich nekontrolovatelný růst. Obavy z korespondenční volby jako přímého ohrožení demokracie. Co na tom, že už jsme jedni z posledních, kteří tuto možnost nepřipouštějí a tím zbavují některé občany jejich ústavního práva. Obavy z menšin, hlavně aby nám tady neohrožovaly naši klasickou rodinu. Tu si tedy dokážeme spolehlivě rozvrátit my sami, takzvaně normální.
Lži, polopravdy, demagogie otravují a ovlivňují naše životy nyní i naši budoucnost. Už kvůli příštím generacím je musíme odhalovat a vyvracet. A nikoli je tolerovat v jakémsi pofidérním společenském zájmu. Protože jak známo z dějin lidstva, společnosti postavené na lži se rády hroutí jak domečky z karet a u toho tedy aspoň já být nechci. A nepřeji to ani svým potomkům.
