Článek
Nedávno jsem měla s dcerou studující ve Velké Británii debatu o řečeno slovy klasika neratifikaci Istanbulské úmluvy českým senátem. Pěkně jsme si zanadávaly a ona na závěr řekla zajímavou větu: „A víš co, jestli do toho v tom senátu zamíchali i LGBT komunitu, tak jsem ráda, protože se aspoň pozornost od nás ženských posune k nějakým jiným chudákům!“
No, nebylo to od mé holčičky zrovna hezké, ale něco to vyjádřilo. Totiž to, že ženy i ve vyspělých zemích musí více či méně bojovat o rovnocenné postavení. Ať už se jedná o nejrůznější formy obtěžování, podceňování a přiblblé narážky až po diskriminaci v platovém ohodnocení, případně postupu. A je až legrační, jak ten tolik obávaný gender vstupuje do naprosto běžných debat a reakcí lidí, kteří se již při vyslovení tohoto slova buď pokřižují anebo pozvrací.
Takže, přiznám, mám někdy malinko potíže s podélným parkováním. Já to považuji za roztomilý důkaz svého ženství, nikoliv tak skupina mužů v montérkách, kteří s velikým zájmem pozorují mé pachtění. Veselé komentáře raději nezveřejním. Kdybych se ohradila, budu zajisté ta kráva, co buď potřebuje chlapa a evidentně ho nemá, anebo je v přechodu a v tom případě by měla někam zalízt, nikam nejezdit, natož parkovat a vůbec.
Co platno, že podle statistik bourají muži častěji a též se častěji dopouštějí riskantní jízdy. Nejsou to však agresivní pitomci, kteří by měli raději než sednout za volant ulehnout na terapeutovu lenošku a trochu srovnat ego. Jsou to totiž frajeři, co se vyznaj. A už vůbec nikdo nepochybuje o stavu jejich prostaty.
Takže zatímco ženy dosti často čelí narážkám na vzhled, na věk a na strasti i radosti spojené s ženstvím, a to zejména v momentě, kdy se nějakým způsobem angažují nebo projevují názor, u mužů je takováto kritika spíše vzácná. Vzhledem k mužskému pohlaví snad ani neexistují ta zautomatizovaná ohraná klišé, jako nemá určitě chlapa (hm, jako by už jenom ten fakt mít chlapa musel každou ženu nutně přivést až na vrchol blaha, haha), určitě menstruuje, rozuměj je protivná, nebo už vůbec nemenstruuje, rozuměj je nepoužitelná a tím pádem protivná.
Ono je to už tak omšelé, že to snad už ani žádnou rozumnou ženu nemůže urazit, jenže se jedná jen o špičku ledovce. Jako by ženy pořád nějak musely obhajovat svou existenci, zejména zastávají-li nějakou vyšší funkci, a nedej bože, mají-li silné názory, které nekonvenují všem.
Jestlipak se nějakých odsuzujících nálepek na svůj vzhled od žen dočkal pan senátor, který tak pěkně pohovořil o „dohodě“ mezi mužem a ženou. Jak on to má doma, je sice pěkné a zábavné, nicméně předpokládám, že jeho voličská základna je poněkud širší než jeho sebepočetnější rodina. A tím pádem by se měl zajímat i o jiné osudy, než je ten jeho.
A jestlipak my, občané České republiky můžeme s klidným svědomím říci, ano, je to v pořádku, naše justice šlape jako na drátkách, vše je pod kontrolou. Jsme schopni podchycovat domácí násilí, chránit slabé a ohrožené, a nemusí to být vždy jen ženy a děti, týká se to i mužů? Máme síť organizací, ať státních či neziskových, kam se oběti mohou uchýlit? Kde nebudou nadále ohrožovány a ekonomicky závislé na agresorovi? Kde jim bude poskytnuta lékařská i psychologická pomoc? Kde nebude docházet k druhotné viktimizaci? Můžeme to říct?
Nemůžeme.
A tak náš senát ratifikaci zařízl. Protože se bojí toho, že BY SE MOHL otevřít prostor stejnopohlavním párům. Protože některé senátorky a někteří senátoři netuší, o čem Úmluva vlastně je. Protože se bojí o úlohu tradiční rodiny. Protože se bojí o obyvatelstvo, najednou bychom totiž nevěděli, kdo vlastně jsme, muži či ženy? Protože se bojí posílení úlohy, vlivu neziskových organizací. Protože se bojí, že bychom museli poskytovat azyl trápeným imigrantkám.
Ráda bych ujistila paní senátorky a pány senátory, vaše obavy jsou liché. Respektive byly, už jste rozhodli. Tradiční rodinu žádná úmluva, ani ta Istanbulská rozložit nemůže, a hlavně nechce! V tradiční rodině se k sobě lidé chovají s úctou a láskou. Pomůže-li však rozložit rodinu násilníkovu, tím lépe! Dále si neumím představit, jak by jakákoliv úmluva na této planetě mohla přivést kohokoliv k pochybnostem o vlastním pohlaví. Buď jsem žena či muž anebo mám problém, nezávisle na úmluvách. Má náš stát dostatek institucí na pomoc obětem domácího násilí? Nemá, budiž dík všem ostatním iniciativám. Bojíme se, že k nám dorazí trápená týraná žena a my ji budeme muset pomoci? Nedej bože dát azyl? Hanba nám!
A strašák ze všech nejhorší, LGBT komunita. Nedávno jsem jela vlakem z našeho městečka do Prahy. Přišla dlouhoúdá dlouhovlasá bytost s neuvěřitelně jemnými rysy v obličeji, navlečená v příliš velké uniformě průvodčího. Přiznám se, naprosto nezdvořile jsem na ni tak zahleděla, že jsem posléze pocítila potřebu to nějak zamluvit.
„Máte krásné vlasy,“ ani jsem to ze sebe nemusela nijak soukat, byla to pravda.
„Jé, děkuji,“ a nesmělý úsměv. Nesmělý, avšak naléhavý jaksi. Ráda vyslyším to volání: „Ani nevím, jak vás mám vlastně oslovovat…“
A tak se mi dostalo toho příběhu. Byla to dívka v chlapeckém těle, právě procházející přeměnou. Vyprávěla mi o tom, co má za sebou a co ji ještě čeká. Jak je to obtížné, fyzicky i psychicky. Povídaly jsme si chvíli, jenom co mezi stanicemi mohla. Když odcházela, řekla mi: „Děkuju, jste hodná. Ani nevíte, jak umějí být někteří lidi zlí.“
„A jste si jistá, že tohle je to správné zaměstnání pro vás?“ Párkrát jsem už večerním vlakem domů jela a vím, co někteří rozjaření spoluobčané dovedou.
„Asi ne,“ smutný úsměv na rozloučenou. Už jsem ji tam nikdy víc neviděla.
Smutnou pravdu měla ta moje chytrá holčička. Ještě větší strašák než ženy a jejich práva a ambice představují pro naši spořádanou společnost lidé LGBT. Avšak můžeme být v klidu. Na ně přijde řada až za hooodně dlouho. Protože jejich práva v Istanbulské úmluvě zmíněna ani nebyla.
