Článek
Je to vážně kouzlo nechtěného, že za místo pravidelného konání světové bezpečnostní konference byl vybrán Mnichov? A že letos velkou část agendy zabere válka na Ukrajině? Zrovna v tom městě, kde se v roce 1938 za přispění našich spojenců definitivně zpečetil osud naší země a posléze celého světa?
Pravděpodobně ano. Neumím si představit, že by organizátoři tohoto významného setkání brali v potaz historickou událost, týkající se malého, méně významného státu uprostřed Evropy. A to je veliká škoda. Protože zrovna tahle pomalu zapomínaná historie vykazuje tolik podobných rysů se současnou situací, až jednomu začíná běhat mráz po zádech.
Oproti roku 1938 jsme se posunuli na východ. Ale ne zas tak moc. Ještě za první republiky celkem velký kus Ukrajiny patřil Československu. Novodobý agresor útočí z opačné strany. Toliko o rozdílech. Jinak je vše až hrozivě jak přes kopírák.
Nájezdník se spokojí pouze s určitým územím, tvrdí on. Krym, Donbas anebo Sudety? Jde přece o historická území, která se jenom znovu vrátí pod správu matičky staré vlasti. A tak to má být. Také je potřeba chránit milé krajany, kteří v daných oblastech strádají pod krutou „fašistů“ v případě Ukrajiny, v případě Československa útlakem „slovanských podlidí“.
Princip je stejný. Jakmile se jednou nenasytný chřtán rozevře, polykat nepřestane. V případě historicky prvním (ale kdež prvním, těch pádů je v lidských dějinách tolik!) po Sudetech vbrzku následovala celá zem a pak mnoho a mnoho dalších, apetyt nestvůry je veliký.
V případě Ukrajiny se to tak trochu dost zadrhlo. Bleskový útok se nezdařil a válka se rozhořela na území napadené země. Okolní státy se poměrně rychle vzpamatovaly z otřesu a jejich obyvatelstvo začalo spontánně organizovat pomoc uprchlíkům, vlády pak posílaly zbraně. Toliko k rozdílům.
Jenomže válka se protahuje. A jak se zvyšuje únava z konfliktu (ano, prožíváme únavu z války, co však musí prožívat Ukrajinci?), tak se zvyšuje napětí i v naší společnosti. Objevují se názory, že Rusa stejně neporazíme čili je potřeba se dohodnout. Nikdo z těchto „stratégů“ bohužel není schopen poradit, jak se dohodnout s někým, kdo se prostě dohodnout nemíní a jedná v mantinelech buďto všechno nebo nic. Části národa se též nelíbí pomoc poskytovaná napadené zemi. Nelíbí se jim ani to, že na našem území nalezli útočiště váleční uprchlíci. Musíme se starat především sami o sebe, do Ukrajiny nám nic není, je to daleko, nás se to netýká.
I v onom smutném období před druhou světovou válkou se v naší zemi objevilo mnoho „mírotvorců“ za každou cenu nebo přímo sympatizantů s agresorem. Tato pátá kolona, která usilovně připravovala půdu pro vpád nacistů, velmi brutálně a nevybíravě útočila proti svým odpůrcům zejména z řad intelektuálů. Tak se jim podařilo uštvat i nemocného Karla Čapka. V posledním období první republiky najednou začal vadit „opravdovým vlastencům“ židovský původ spoluobčanů. Zejména v situaci, kdy se tak bylo možno zbavit nevítané konkurence. Osud Huga Haase je toho učebnicovým příkladem. Také měli obavy z běženců. Mnozí ubozí židovští imigranti byli nuceni i v zimě přebývat na polích a v lesích v improvizovaných přístřešcích.
Mezinárodní společenství přes naprosto neklamné znaky příprav na velkou válku v Německu usilovně zavíralo oči. Zakládání koncentračních táborů, první protižidovské zákony, procesy, horečné zbrojení. Hitlerovy hysterické projevy plné nenávisti a výhružek okolním státům. Nepochopitelná důvěra ve slovo psychopatovo. Přesvědčení, že budeme-li opravdu chtít mír, budou ho přece chtít všichni. Tak ho nakonec neměl nikdo.
V roce 1938 spojenci obětovali naši zemi v bláhové naději, že se vlk nažere a koza zůstane celá. S námi se v této rovnici jaksi nepočítalo, co by však světoví vůdci neudělali pro mír. Dnes se v Mnichově zasedá znovu. Budeme se znovu starat sami o sebe a druha necháme raději padnout v naději, že oko tyranovo se zavře? A na jak dlouho asi? Budeme přešlapovat na místě, no podívejte, opatrně s těmi zbraněmi, oni by ti Ukrajinci mohli Rusům způsobit velké škody, to pozor. Při pohledu na zkázu ukrajinských měst se nabízí otázka, agresor může, napadený nesmí?
Velká hra se hraje v Mnichově. Zase záleží na našich vůdcích, jak rozhodnou. Na jejich prozíravosti, moudrosti a odvaze. Tak bůh s námi!
