Článek
Už jsme si na ty výjevy zvykli, staří lidé vlečení ze svých domovů, v pantoflích, županech, špatně se jim chodí, mnozí nechápou, co se to děje. Mrtvé či zraněné ženy a děti. Ukrajinci, bombardovaní, ohrožovaní frontou, drony, střelami zbloudilými či spíše cynicky mířenými.
A teď podobné obrázky z Ruska. Náhle je to terorismus. Nu ano, je to hnus, ohrožovat bezmocné neozbrojené civilisty, vystavovat je nebezpečí, komu normálnímu by se to líbilo?
A kdo normální schvaluje tuhle hnusnou válku, kdo normální posílá vlastní děti do války, běž, běž , když padneš, my budem hrdí a ještě dostanem pytel brambor nebo třeba kožich? Ale už spíš ty brambory, je vás totiž moc, milánkové a kde ty kožichy taky furt brát?
Tak teď ochutnávají Rusové vlastní medicínu. Jaké to je? Vést válku na cizím území je však trochu jiné, než to zažívat doma. To už vyhasla národní paměť na zvěrstva druhé světové války? Na to děsné utrpení, jemuž bylo ruské obyvatelstvo vystaveno?
Myslím na všechny lidské bytosti, jež se ocitly v tom mlýnu na maso a snaží se nějak přežít. Ale nejvíc, nejvíc teď myslím na ty mladé muže, na Ukrajince, na vojáky, co pronikli na ruské území. Vojenský význam celé akce mi jako laikovi uniká, ale morální je naprosto nezpochybnitelný.
Když naše snacha, Afričanka, poprvé přijela do Prahy a náš syn ji provázel po městě, vrátila se s očima doširoka rozšířenýma. A ano, byla nadšená, Praha je přece nádherná. Avšak co ji nadchlo nejvíce, byla návštěva chrámu Cyrila a Metoděje, kde se do posledního dechu bránili stateční parašutisté, atentátníci na Heydricha. Museli jsme jí dopodrobna vysvětlovat, co, jak a proč. Dodnes jí tahle část českých dějin vězí v hlavě a často o ní mluví.
Mně to taky vězí v hlavě. Jsem matka a babička. Kromě dcery samí mužští. Myslím na ty chlapce, co se vydali do ruského vnitrozemí. Připadá mi to jako sebevražedná mise. Jakou mají šanci na návrat? Co si asi myslí? Jak spolu komunikují? Co si mysleli naši chlapci tenkrát za války? Věřili, že se vrátí? Anebo ty myšlenky raději zaháněli? To už se nedozvíme
Dnes spoustu událostí sledujeme v přímém přenosu. Tuto událost též. Není to olympiáda. Střílí se ostrými a jde o život. Jenom si nejsem úplně jistá, jestli jsme ještě schopni to vnímat.
