Článek
Když jsem v roce 2002 pracovala jako dobrovolník během povodní v krizovém štábu v Černošicích, nikdo z nás netušil, že se situace bude opakovat za pár let znovu. Tehdy se dokonce mluvilo až o tisícileté pohromě. Takže informace nic moc, o zkušenostech ani nemluvě. Přesto jsme se všichni snažili, seč jsme mohli.
Usídlili jsme se v dolní části obce, v hasičárně v Černošicích Mokropsech. Celkem příhodný název v té době. V okolních ulicích byla ještě patrna spoušť po ničivém přívalu, ale to hlavní, jako mrtvá domácí zvířata, kusy dřev, rozbité části domů, zbytky zařízení bylo již odklizeno. V částech položených blíže k řece se však ještě povalovala voda, která neměla kam odtéct.
Náš úkol byl zajišťovat nutnou první pomoc pro majitele vyplavených domů, kteří přišli z hodiny na hodinu téměř o všechno. Voda se tehdy zastavila až na úrovni prvního patra. A byly to někdy srdceryvné příběhy. Dva staří invalidní důchodci, kteří se starali o nezletilou vnučku, již opustila vlastní matka. Nezbylo jim skoro nic. Důchodci, kteří žili na chatě u řeky, ale trvalý pobyt měli v Praze. Přišli též o všechno, ovšem bez nároku na náhradu, jejich stálé bydliště vytopeno nebylo. Mladý pár, který sotva stačil zařídit nový dům a najednou bylo všechno pryč. Mladá paní se stále ptala se slzami v očích, jestli se tohle může opakovat. „Nene, to je aspoň pětisetletá voda, teď bude dlouho klid,“ říkali jí tehdy.
Byla to doba smutku a často i zoufalství, avšak i obrovské lidské solidarity, to my Češi umíme skvěle. Lidé do hasičárny nosili jídlo, čistící prostředky i peníze. Pomáhali v domech. Nabízeli vytopeným ubytování a hlídání dětí.
Docházelo i k humorným situacím. Jednoho dne dorazil pán z Prahy se stížností. Na svém pozemku nenašel svou chatu, prostě byla fuč, jen smutný černý obdélník po ní zůstal. Copak má teď dělat, zněla otázka. „No to máte jednoduchý,“ chopila se ho moje spolupracovnice a podala mu lístek. „Běžte na tuhle adresu a tam se zeptejte, ti mají na zahradě naopak chaty tři, tak třeba nějaká bude ta vaše.“
Velmi mě dojala i moje francouzská přítelkyně. Její manžel tu zastupoval francouzskou firmu a Francoise se velmi zajímala o českou kulturu, a dokonce se snažila učit česky.
Jednoho dne na zabláceném náměstíčku zastavila velká audina se šoférem, z ní vystoupila milá Francoise v montérkách a holinách a ptala se po práci. Byla přidělena do vilky, jejíž obyvatelé mluví francouzsky.
V den jejího příjezdu jsem jela s městskou policií vyzvednout Poláky z našeho partnerského města Lesnicy, kteří nám vezli vysoušeče. Chtěli jsme jim usnadnit průjezd ucpanou Prahou. Znám mlsné jazýčky francouzské, tudíž jsem ostatní nabádala: „Heleďte, hasiči tady sice dneska vaří guláš na dvoře, ale ona to asi jíst nebude, není na to zvyklá!“ a spolupracovníky jsem požádala o pizzu z nedaleké restaurace a kávu a o nějaký koláček po obědě, Frantíci rádi dezerty. S klidným svědomím jsem odjela.
Po návratu jsem zastihla zhroucenou Francoise sedící na židličce na zabláceném dvoře. „Jejda, stalo se něco? Co je ti, Francoise?“
„Umírám,“ pravila. „Přišla jsem s ostatními na oběd, hrozně hezky to tu vonělo, ale já jsem si to nesměla vzít. Prej bych to nejedla. Opravdu nevím proč. Vonělo to krásně,“ povzdechla si. „Pak mi někdo dal nějakou tvrdou pizzu celkem nejedlou, radši bych ten guláš. Ale pak jsem musela sníst tři koláče, buchtu a jeden puding. A vypít dvě přeslazený kafe. Mám cukrovku, tak mě tu nechte v koutku, já odejdu tiše.“ A odplížila se na svou židličku.
„No jo, když vy Francouzi máte svoji pověst, to víš,“ zahučela jsem a snažila se zdekovat co nejrychleji. Rozhodně jsem neměla zájem tuto záležitost jakkoli pitvat.
Francoise jezdila každý den celé tři neděle a s jejími obyvateli si náramně padli do noty. Když jsme se loučily, strčila mi do ruky objemný papírový balíček. „Rozdej to potřebným,“ řekla.
Donesla jsem ho na náš improvizovaný štáb a docela jsme tam užasli. V balíčku bylo v úhledných balíčcích třicet tisíc. Po pečlivém zvážení jsme je rozdělili třem nejpostiženějším rodinám. Ještěže Francoise přežila moji přehnanou péči!
Povodně se tehdy přiřítily náhle a mnohé zastihly doslova v negližé. Dceru naší známé vytahovali hasiči před přívalovou vlnou okýnkem v koupelně. Řvala hrůzou, byla přesvědčená, že tam zemře. Dům byl najednou plný kalné vody. Další pán v Radotíně šel zkontrolovat tok Vltavy, jenže rovnou na zápraží spadl do proudu a vylovili ho až v Praze. Naštěstí přežil. Byli však i tací, kteří o život přišli.
Proto taky nechápu reakce některých spoluobčanů. Kecy o tom, jak se politici snaží zviditelňovat, jsou směšné. Dělají svoji práci a zdá se, že teď ji dělají dobře. Je rozhodně lepší být přehnaně opatrný než přehnaně lehkomyslný a pak se dívat do zoufalých očí lidí, kteří v pokročilém věku o všechno přišli nebo dokonce někoho ztratili. Je to tak snadné, plkat na síti a nemít žádnou zodpovědnost!
Všeználci na internetu jsou více méně neškodní. Plivou jedovaté sliny a veřejnost ohrožují akorát svou blbostí. Avšak pomatence, co se jedou projet na zdivočelou řeku jen proto, aby si užili, bych vyválela v dehtu a peří a pak vystavila v kleci na náměstích jako odstrašující příklady.
Leč to bohužel nejde, pár století to už neděláme, žijeme přece v civilizované společnosti. Tak proč se nás tolik chová pořád tak necivilizovaně?
