Článek
Seděla jsem tehdy na židli u stolu, koukala do blba a zkoumala, co mě ještě nebolí. Moc toho nebylo. Každý rok jsem si slibovala, že se na to předvánoční šílenství vykašlu, jenže výchova vštípená mi mojí mámou, jež byla takto zpracována tou svou, byla zase silnější. Tak jsem nesmyslně v prosinci myla okna, prala záclony, smejčila skříně a činila podobné nesmysly, poněvadž jinak by k nám Ježíšek asi nepřišel.
Letos to bude jinak, slibovala jsem si. Budeme u stolu jen čtyři. My s manželem, dcera a děda. Oba kluci budou trávit Vánoce v Kanadě, kde jsou na studiích. Jeden s novou přítelkyní, to jsem chápala. Druhý úplně sám na ostrově Prince Eduarda, což jsem nechápala. Náš hoch totiž vyhrál konkurz na stáž ve stanici experimentálních větrných elektráren na tomto bohem zapomenutém místě a musel tam zůstat i přes Vánoce.
Zpočátku jsme mu blahopřáli k tomuto úspěchu, neboť se prosadil ve velmi početné konkurenci kanadských univerzit. Než jsme zjistili, v jakých podmínkách tam ten náš kluk bude. Bydlel ve velkém domě úplně sám a přes den pracoval na stanici s ostatními inženýry a techniky. Jenomže ti všichni večer odjeli a jediný, kdo na stanici na konci světa zůstal, byl náš Honza. A slavil tam sám i Vánoce.
Pochválen buď ten, jenž vynalezl Skype a vůbec všechny dorozumívací aplikace. Domluvili jsme se ten rok, že všechno budeme dělat dohromady. Časový rozdíl činil pouze pět hodin, to by se dalo sladit.
Byl den před Štědrým večerem, já zase otravovala rodinu tím uklízecím běsněním a Honza se rozhodl, že si zajede na pevninu nakoupit, nechat se ostříhat a možná si zajde i do kina. A zatímco můj syn pobíhal po ztraceném městečku kdesi v širé Kanadě, já seděla v domě v Černošicích a upřeně pozorovala přehlédnutou pavučinu v rohu obýváku. Ukrutně se mi to nechtělo řešit, znamenalo to znovu vytahovat štafle a lézt tam a já se na to už fakt můžu vykašlat, pomyslela jsem si. Nakonec, nech pavouka žít.
Tak jsem se pustila do něčeho jiného, jenomže mi to pořád trčelo v hlavě, ten pavouk, a pak taky, co ten Honza. Je tam pěkná kosa na tom ostrově, mrzne až praští a všude plno sněhu.
Za nějaký čas mi plný nadšení volá, už jedu domů, mami, byl jsem u holiče, pak na moc dobrém obědě a taky jsem byl v kině a teď se vracím. Nakoupil jsem všechno na večeři, zítra budem spolu vařit.
Senza. Když si to spočítám, zdá se mi, že je trochu pozdě na ten návrat, ale kluk to ví určitě líp.
Ozve se za znepokojivě dlouhou dobu. „Tak už jsem na ostrově. Nějak se to protáhlo, hodně sněží a doprava byla všelijaká. Teď už musím jenom pěšky přes les a budu tam cobydup.“
Jo cobydup? Jsem úplně znejistělá. Dřív to popisoval trochu jinak, tuhle cestu, o žádném cobydupu ani zmínka, naopak, dřív to prý bylo otravně dlouhé.
Koukám z okna do černé tmy. Jistě, u nás je o těch pět hodin víc, ale tma je už pěkně dlouho. No nic, budu čekat na další telefon. Mám co dělat, ale všechno mi padá z rukou. Kde je ten kluk?
Ozve se až za hodnou chvíli a už nezní ani vesele, ani sebejistě. „Mami, je tu hrozně sněhu a já nemám sněžnice. Už je tma. Mám těžkej batoh, nakoupil jsem toho asi moc. Nemůžu si svítit mobilem, musím šetřit baterku, v tom mrazu se rychle vybíjí. Tak jenom rychle, jdu a zavolám zase za nějakou dobu.“
Všeho nechávám. Ztěžka dosedám na židli. Mám volat muže? Dceru? Asi ne, stejně nemůžeme nic dělat, vůbec nic. Uvědomuji si, že nemáme spojení ani na jednoho jeho kolegu. Mám snad hledat nějakou záchrannou službu na ostrově svatého Edy? Nikdo tam v okolí nebydlí. Jak se sakra jmenuje to městečko?
Za nekonečně dlouhou dobu zazvoní mobil. „Mami, furt jsem v tom lese, jde se mi hrozně blbě. Zavolám zase, musím šetřit baterku.“ Ani jsem nestačila pořádně odpovědět a byl pryč.
Panikařím. Volám muže i dceru. Chyba. Teď sedíme nad telefonem všichni tři a jsme stejně bezradní. Minuty ubíhají a nic. Když se mobil otřese dalším voláním, je to jako výbuch. Troje ruce vystřelí, aby se ho chopily.
„Kde jsi?“
„Ještě kousek. Heleďte, já jsem si koupil láhev whisky, myslíte, že si můžu trochu dát? Už jsem fakt unavenej.“
„Honzíčku, dej si, ale jen trošinku, opravdu trošinku.“
„Tak já si trochu loknu a odpočinu si a zase zavolám.“
Jen volej, prokristapána, jen volej, kluku! Ale to už telefon zase oněměl.
Sedíme všichni tři tiše, nemluvíme. „Zatracená blbá stáž! Kam se to hnal? Doma měl závratě jenom když musel vylézt na žebřík a tam v devadesáti metrech opravuje zmrzlé turbíny. K čemu to?“ táhne mi hlavou. Strach mě ochromuje. Vlastně nechci myslet na nic.
Čas se nekonečně vleče. A jestli nezavolá? Kolik je tam vlastně hodin? Jak dlouho máme čekat? Je tam úplně sám, ve tmě, v zimě. Snad neodpočívá příliš dlouho. Aby neusnul! Máme mu volat? Ale když už má slabou baterii? Co máme dělat? Co máme dělat?
Možná už jsme v další zvonění ani nedoufali. „Tak jsem konečně tady, teď odemykám dveře. Díky, že jste se mnou byli, zavolám zítra. Ahoj.“
Ahoj. A pěkně se vyspi. Zítra spolu budem vařit. Ještě hodnou chvíli jsme tehdy mlčky poseděli. Děsná hrůza povolovala obruče kolem našich srdcí a my jsme mohli začít dýchat. Vstřebávali jsme to štěstí. To ohromné štěstí, že je v bezpečí, že přešel temný mrazivý les a teď je zachráněný doma.
Ježíšek už přišel. Tak žádný štafle, žádná prachovka! Klidně si žij dál, pavouku, já mám v životě důležitější věci na práci, než tě honit!
