Článek
Jako malá holka jsem často sledovala s tátou televizní noviny. A nedělalo mi to moc dobře. Ještě dnes si vzpomínám na ten tísnivý pocit zejména ze zpravodajství z válečných zón. Válka ve Vietnamu a konflikt na Blízkém východě ve mně vzbuzovaly obavy z války, potažmo z jaderného konfliktu. Díky častým rozhovorům s rodiči jsem sice dobře chápala, že náš stát není na té správné straně, nicméně neustálé komunistické řinčení zbraněmi, branná výchova ve škole, jednoznačně namířena proti našim západním sousedům, mě dost ovlivňovaly a zneklidňovaly stejně jako drsné válečné reportáže. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že ti na „druhé straně“ vyrůstali v těch samých obavách.
Vyrostla jsem, komunisty i jejich nenávist vzal čert, jenže euforie přešla a já dnes pociťuji nejen silné obavy, ale i silnou beznaděj. Dospělá jsem už dost dlouho na to, abych pochopila, že se svět nezmění a že se bude navzdory všem malérům točit pořád stejně.
Žijeme si ve svých bublinách, zabraní do svých problémů. Bezstarostně vynalézáme, vyrábíme, spotřebováváme, konzumujeme, vytváříme spoustu odpadu. Vyspělá civilizace přece! A také jsme si zvykli, že jinde ve světě se válčí a nevinní lidé umírají ve svých domovech. Že tu a tam někde dojde k masakru, jenže my o tom jen čteme a díváme se na zprávy. Je to však daleko a my k těm lidem nic necítíme, neznáme je. Je to sice hrozné, ale co my s tím tady u nás naděláme, že jo.
A najednou máme válku za humny, umírají lidé, kterým můžeme rozumět, známe je, žijí tu a pracují s námi, jejich děti chodí do škol s našimi. Najednou táta kluka, co sedí v lavici hned vedle, musel odejít a možná se už nevrátí. Najednou i my pocítíme závan strachu, je to přece jen hodně blízko a i my máme své zkušenosti s tímto agresorem.
Ani si na novou situaci nestačíme pořád ně zvyknout a přehluší ji výbuch doutnajícího konfliktu v Izraeli. Trvalo pár dní, než se podařilo odkrýt všechnu tu hrůzu, která se tam stala. Vraždění v přímém přenosu, mučení, únosy starců, žen a miminek, těch nejzranitelnějších. Hon na ještě před chvílí bezstarostně tančící lidi, kteří jsou bez šance na záchranu. Vítězné jízdy v ukradených autech, na jejichž korbách leží pod nohama vítězů bezvládná těla zajatců, jako po skutečném lovu.
Nikdy víc, říkali si naši prarodiče a rodiče po válce. Říkali si to lidé i po té předešlé válce. Avšak kolik takových zvěrstev se od té doby událo? Představovali jsme si jedenadvacáté století asi trochu růžověji. Možná jsme si mysleli, že už budeme rozumnější, poučenější. Ale kdež!
Ve světě se nyní shromažďují lidé a hlasitě vykřikují svoji podporu té či oné straně. Politici se vyjadřují rázně a halí se do vlajek, ti naši do izraelské. Hlasů radikálních je mnohem více, zdá se, než hlasů vybízejících k rozumu a jednání.
Jak také jednat, a s kým, když celý svět může sledovat to zvěrstvo téměř v přímém přenosu. Nelze přece diskutovat s bestiálními vrahy. Izrael nyní musí ukázat, že není oslaben a že je schopen potrestat viníky zločinu spáchaném na svých občanech. Takže pomsta.
Pomsta je zvláštní akt. V civilizovaných společnostech většinou odsuzována jako relikt naší divoké minulosti. My dnes přece máme propracovaný justiční systém. Žalobce, obhájce, soudní procesy zajišťující průchod spravedlnosti. Proč však pořád tak nadšeně hltáme více či méně povedené příběhy osamělých mstitelů, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a nemilosrdně trestat viníky? Čím brutálněji, tím lépe. Je to snad způsobeno nespokojeností s výkonem práva nebo v nás pořád přežívá nějaký pud, touha po odvetě vlastní rukou?
Zejména když viníka jen těžko někdo dostane před řádný soud. A před jaký vlastně? Vrazi jsou v Palestině oslavováni jako hrdinové, nikdo se tam neptá, co jste to, hoši, proboha udělali? Izraelci nemají jinou možnost, než si pro ně prostě dojít.
Nebude to první a ani poslední přímo vykonaná pomsta. A bude mít ty samé následky jako všechny předchozí. Totiž mnoho mrtvých na obou stranách a možná i jinde ve světě. Vážně si myslíme, že lidé roky přežívající v chudobě, v děsných podmínkách Gazy, stísněni, bez práce, bez vzdělání a budoucnosti pro své děti, vykořisťováni a zneužíváni organizacemi jako je Hamás, se budou zamýšlet nad tím, co se stalo? Že si řeknou, no, oni ti Izraelci nám sice sebrali půdu, vyhnali naše předky, ale vražděním se to přece řešit nedá, to je veliký hřích v očích každého boha přece!
Nikoliv, byla to jen další pomsta v té nekonečné prastaré řadě, kdy se pozůstalí zoufale chytají za hlavu a ptají se nechápavě, proč? Jaký to má smysl? A budou se ptát dál, kolo se již roztočilo a nadlouho se nezastaví. Mnoho nenávisti se znovu zažehne v srdcích ještě nedospělých dětí v Gaze. Vzpamatují se, vyjmou zbraně vypadlé z rukou mrtvých otců a starších bratrů a znovu je pozvednou.
Mnoho nenávisti se už znovu zažehlo v srdcích Izraelců, sbírajících pozůstatky svých umučených padlých. A budou-li se vůbec někdy ptát, proč to ten Hamás udělal, budou se ptát až poté, co bude pomsta dokonána. A na všech Palestincích.
Velice se obávám, že nás nyní čeká neveselá doba plná hněvu a frustrace tisíců lidí. Čas bezstarostnosti definitivně skončil. Mohl by někdo nebo něco situaci aspoň trochu zlepšit? OSN snad? Těžko. Z organizace vzešlé po hrůzách druhé světové války se v průběhu času stal nemohoucí moloch, utápějící se ve svých vlastních problémech a již neschopný dobrat se jednotného a všemi respektovaného řešení. Je to takový prestižní palác, kde se hodně řeční, všichni jsou moc spokojení a ve světě se klidně vraždí dál.
Politici snad? Zrak Izraele a celého světa se nyní obrací na premiéra Netanjahua. Především na jeho bedrech spočívá rozhodnutí co dál. Nezáviděníhodná pozice, já ho však nelituji. Nikdy v životě bych nechtěla nést tak děsnou odpovědnost, jakou nese podle všeho tento pán. Zatím se však zdá, že se spíše ze všeho snaží vyvléknout. Neomluvil se, vinu nepřiznal. Na světlo boží vycházejí nové a nové důkazy o jeho katastrofální politice vzhledem k Palestincům. Jak neblahý vliv na izraelskou politiku má jeho snaha vyhnout se stíhání za korupci. Burcuje národ, vyhrožuje, povolává muže i ženy do zbraně. Jeho vlastní děti se válejí v bezpečí Ameriky. Teď rozhodně není doba na výměnu vůdce, ale myslím, doufám, že se horká voda už vaří.
A my ostatní? I pro nás to bude velice dlouhá cesta. Po válce na Ukrajině a téhle chmurné události svět nebude a neměl by být jako dřív. Říkává se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Tohle je však tak špatné, že nevím, jaké dobro by to mohlo vyvážit. Ale napadlo mě, že bychom mohli třeba pomalu začít u sebe.
Mnohokrát jsem byla ve svém životě svědkem přezíravého jednání ze strany jedné národní skupiny k nějaké jiné. Ať už to bylo žoviální tykání vietnamským trhovcům, neurvalé zacházení s ukrajinskými dělníky, z nichž mnozí byli vysokoškolsky vzdělaní, opovržení romskou populací atd. atd. u nás v Čechách. Později jsem se i já stala terčem britské a německé arogance, když jsme s rodinou žili v Ženevě. A vzpomínám si moc dobře, jakou práci mi dalo, než jsem se naučila účinně bránit. Nejhorší však bylo však přezírání francouzské, to jsou opravdoví mistři. Dodnes jsou někteří z nich schopni si plést Česko s Čečenskem. Ráda bych si jednou osvojila to jejich lehké pokrčení ramen, s jakým smetou každou kritiku.
Vrchol všeho bylo jedno příjemné posezení před lety v kavárně v New Yorku. Povídali jsme si s přáteli a já jsem se dopustila opatrné kritiky některých aspektů zahraniční politiky Spojených států. Došlo k výměně názorů a jeden z argumentů mého oponenta mi vyrazil dech.
„Uvědom si,“ pravil ten mladý muž, „Uvědom si, že můj život je mnohem cennější než tvůj, protože já jsem Američan.“
Ke své hanbě se přiznávám, že ránou pěstí jsem mu jen pohrozila, ale nedala.
Od té doby jsem si na to mnohokrát vzpomněla. Ano, tak to je. V malé Evropě jsme schopni dělit lidi do škatulek východ, západ především. Podle této teorie jsou životy Britů, Francouzů, Němců, Holanďanů, zkrátka obyvatel západní Evropy významnější než životy Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků. My zase ohrnujeme nos nad Rumuny, Bulhary, atd.
A my všichni dohromady, euroatlantická společnost, zkrátka bohatší sever máme tendence se vyvyšovat nad národy východními a jižními. Považujeme se za civilizovanější a hlavně bohatší. Ano, v tom je jádro pudla, řečeno slovy klasika. Jsme bohatší, proto jsme důležitější.
A to je ten náš omyl, na který doplácíme a doplácet budeme. Myslíme si, že naše city, naše láska k dětem, k rodině, k vlasti jsou jiné, lepší než city lidí z chudých zemí. Nerozumíme jim, chovají se jinak než my, oblíkají se jinak, jedí jinak, třeba jsou hlasitější. Ale své děti mají stejně rádi jako my ty naše, stejně trpí, když se jim stane něco smutného, když někoho ztratí.
Nezajímá nás, co se děje třeba v Jemenu. Saúdská Arábie si z té země dělá střelnici. Co tak asi cítí člověk, který přišel o děti, o ženu bombou vyrobenou někde u nás, v našem světě? Nemá vzdělání, neví nic o světových souvislostech. Nač taky? Ztratil své blízké, bude se chtít pomstít.
Neumíme to kolo pomsty zastavit, po celé lidské dějiny se točí, tu rychleji, tu pomaleji. A na obou stranách umírají lidé, často ti, kteří jsou bez jakéhokoliv vlivu na daný problém, nic nezavinili, jen prostě někde žijí, a to je v očích mstitelů jejich největší hřích.
A přesto musíme doufat, žijeme tady na jedné planetě, svět je čím dál více propojený, je těžké někam utéct. Chceme žít, pracovat, bavit se, cestovat a ne se pořád se strachem ohlížet přes rameno. Neděsit se, když se vousatý snědý muž v letadle zvedne a jde na toaletu. Prostě se mu chce čůrat, nemíní nás vyhodit do povětří.
Zní to jako lákavá, leč naprosto nereálná iluze. Nečekají nás pěkné zítřky, lidstvo zase prochází těžkou dobou. Čteme nová a nová svědectví o tom děsivém masakru v Izraeli. Vidíme nešťastné plačící lidi, kteří takto hrozně ztratili své milované. Někteří pohřbívají své mrtvé, jiní svírají fotografie unesených. Už se z toho asi nikdy pořádně nevzpamatují. Tolik mrtvých, tolik zničených životů.
Avšak i v téhle tragické situaci svítá naděje. Dvě malé holčičky, které přišly o oba rodiče a musely schované na podlaze auta prožívat úděsné hodiny plné strachu, než je našli izraelští vojáci. Je i jejich matku se snažil zachránit beduín, muslim. Nepovedlo se, maminku zastřelili i s ním. Možná až obě vyrostou, podaří se jim aspoň trochu vyrovnat s tou hroznou ztrátou. Možná si vzpomenou, že to byl muslim, kdo při pokusu o jejich záchranu zemřel. A možná to třeba někdy bude něco znamenat.
Možná.
