Článek
Informovaný rodič nemůže být z vysvědčení překvapen
Rodič, který se začne na dítě rozčilovat hned u dveří, když žáček přinese domů špatné vysvědčení, toho totiž říká víc o sobě než o své ratolesti. Na normální základní škole podle mého není možné nevědět, jak na tom to které dítě je. Rodič, který se průběžně stará o to, jaké má dítě známky, jak prospívá, rodič, který s dítětem o škole mluví, ví, kdo ho učí, koho má za kamarády a co mu ve škole jde a nejde, nemůže o špatném prospěchu a trablech svého dítěte většinou nevědět.
Základem jsou, samozřejmě, informace od samotného dítěte, které s rodiči běžně doma komunikuje a nebo se mámě nebo tátovi svěřuje s problémy. A pak jsou tu samotné školy, a to i ty zcela průměrné, které mají většinou dostatek informačních kanálů, ať už je to ve formě papírových či elektronických žákovských knížek, e-mailové či telefonické komunikace, schůzek rodičů nebo konzultací s učiteli. A snaží se k rodiči známky a další hodnocení dostat. Pokud tedy dítě donese domů na vysvědčení čtyřky či dokonce pětky a rodič o této situaci vůbec nic netuší a je překvapen, je to opravdu na pováženou a někde je něco zásadně špatně. (Prosím, nepíšu tu o jednotlivých mimořádných a nestandardních excesech mizerných učitelů a mizerných škol. Na takové články jsou tu jiní experti. Píšu o běžné situaci na běžných školách.)
Známka je jen číslo, netřeba se hroutit
Vysvědčení jsem jako třídní učitelka rozdala už několik stovek. A tak vím, jak různě k tomu samy děti přistupují.
Tak zaprvé tu máme slečny a mladé muže, kteří se do poslední chvíle snaží, chodí se dávat k učitelům přezkušovat, aby opravdu měli vysvědčení co nejlepší. Jsou hnáni svojí pílí, jsou zvyklí podávat výkony a chtějí mít úspěch. Obzvlášť v osmé a deváté třídě jim na známkách velmi záleží (a asi se není co divit). Já osobně vždy snahu cením, a když za mnou tedy takové dítě přijde, že by si chtělo známku zlepšit, a to kdykoliv, jsem ráda a vyhovím. Svůj čas dám takovému dítěti vždycky.
Zároveň se jim ale snažím předat i informaci, že známka je jen známka, že je to číslo. A protože v mém předmětu je učím hlavně přemýšlet různými způsoby a tvrdím, že rozvoj jejich myšlení pokládám za to úplně nejdůležitější, asi mám nad známkami i trochu větší nadhled, než mnozí rodiče nebo i kolegové učitelé. Rozvoj myšlení je totiž pro mne důležitější, než nějaké vysvědčení. Tak jsem to vždy měla i se svými dětmi a stejně to mám i s těmi ve škole. Ale chápu, že ne každý to může vidět stejně. Nadhled nad známkami se snažím držet už dvacet let a pevně doufám, že mě neopustí.
Když má dítě i rodič jiné priority než škola a učitel
Pak je tu druhá část dětí, které známky a vysvědčení zase tak moc neřeší. Jedou si podle toho, na co mají schopnosti, co je baví a pokud jsou s tím v pohodě i rodiče, nevidím důvod, proč bych jako učitel neměla být v pohodě i já a nějak to extra řešit. Naprosto chápu, že nemusí každého bavit předmět, který učím zrovna já, a i když je to předmět hlavní, tak po těch letech praxe tuším, že přestože se snažím jako učitel sebevíc, nemusím se svojí matematikou každého žáčka zaujmout.
Prošlo mi třídou už pár dětí, u kterých jsem pozorovala, jaké jiné talenty u sebe rozvíjejí, a že jim třeba trojka z matematiky na vysvědčení bez větší námahy naprosto stačí ke spokojenosti. Rodič vám navíc sdělí, že dítě holt často chodí na tréninky, věnuje se hodně sportu, jako rodina mají jiné priority a víc už z dítěte v matematice stejně nedostaneme. V pořádku, beru to.
Strach přijít domů
Co je ale na pováženou, pokud má dítě strach vysvědčení domů vůbec donést. To je ta třetí skupina dětí (naštěstí velmi malá). Sama jsem takové dítě ve třídě coby třídní nikdy neměla, ale už jsem jich pár za svoji praxi potkala. Téhle poslední skupiny dětí je mi velice líto. Jak jsem již psala, pokud se totiž rodič zajímá o známky a své dítko, tak musí přece tušit, jaké vysvědčení mu domů přinese. Pak to totiž není vůbec žádné překvapení. Rodina ví dopředu, že vysvědčení nebude z nejlepších a snaží se udělala nějaká opatření. Může zkusit dítě motivovat, podpořit nebo naopak nějak vyburcovat k lepšímu výkonu.
Chápu ale, že v některých rodinách se toto prostě nepodaří nikdy a tenhle divný strach tu v jistých případech bude dál. A je mi to líto. Škola totiž má v tomto ohledu své limity a dosáhne jen někam. Už z těchto důvodů se také přikláním k nápadu u malých žáčků (první, druhá třída) vysvědčení nedávat vůbec žádné a nebo v nějaké jiné formě, než jsou známky.
Hodnocení je dobré, když ho učitel dělá poctivě
O známkování se v poslední době ve veřejném prostoru vůbec velmi mudruje. A o hodnocení jako takovém se toho v několika posledních letech (zvláště po covidu) napsalo mnoho. Jsou tu kantoři, kteří by známky nejraději zrušili úplně. Máme tu teď také hodně protlačovaný moderní trend formativního hodnocení. Některé školy se na vysvědčení více přiklánějí k hodnocení slovnímu, některé mají kombinaci obojího, tedy slovní i známky.
Zatím tedy v Česku jednoznačně vede na vysvědčení známkování, nicméně sama nemám proti jakémukoliv druhu hodnocení vůbec nic. Podle mne je prostě hlavní, aby se hodnocení provedlo ze strany učitelů opravdu poctivě a citlivě. A pokud jsou s ním v pohodě rodiče, učitelé v dané škole i žáček, může mít takové vysvědčení klidně i šest stran.
A tak se ptám i vás, jak to s pohledem na vysvědčení máte vy? Máte tu anketu i otevřenou diskusi.
Anketa
Autorka textu
