Článek
Celková zátěž s ostatními učiteli OECD je nejenže srovnatelná, ale český vyučující většinu kolegů z těchto zemí v čase stráveném ve školách předežene. Jakou další zátěž si tedy nesmyslně ještě na české učitele ministerstvo školství vymyslí?
Pokud se totiž podíváme do celkem čerstvé zprávy z roku 2022 Organizace pro hospodářskou soutěž a rozvoj (OECD), která každoročně vydává přehled statistik ve vzdělávání Education at Glance, tak pro mnohé překvapivě uvidíme, že zátěž českých učitelů je nadprůměrná. Zpráva tak potírá představy hlavně těch kritiků učitelů, kteří si myslí, že mají samé prázdniny. Čeští kantoři oproti ostatním zahraničním učitelům stráví svoji prací daleko víc hodin, než ostatní učitelé zemí OECD.
Z následujícího grafu, který pochází z oné zprávy Education at Glance , lze vyčíst, že počet hodin českých učitelů na 2. stupni škol strávených výukou a dalšími pedagogickými činnostmi, je v rámci OECD dost nad průměrem. Před námi jsou v počtu hodin už jen němečtí a švýcarští učitelé. Český kantor odpracuje průměrně 1688 hodin ročně. Oproti tomu třeba učitel v Polsku 1432, ve Francii 1607, v Estonsku 1540 hodin a tak bych mohla pokračovat.
Čas strávený učiteli zemí OECD ve škole
Co za tím tedy je, že ministr školství vypouští podobný mediální balónek o malé vytíženosti učitelů do veřejného prostoru? Pokud hádáte, že jsou za tím finance, tak hádáte s velkou pravděpodobností správně. Přesně to samé si myslím také. Pokud zvýšíte přímou vyučovací povinnost každému z kantorů, někteří se tak stanou nadbytečnými. Při pouhém navýšení o jednu hodinu týdně každému učiteli se tak prakticky na zhruba dvacet kantorů ušetří jeden vyučující. Na větší škole už to mohou být rázem dva. A ti ostatní kantoři? Přetížení. A nebo naštvaní a na odchodu.
Přímou vyučovací povinnost (čili kdy je učitel s dětmi ve třídě a vyučuje) ročně v Česku vykonává průměrný učitel 573 hodin ročně. Není tím myšleno vyučovacích hodin (těch je víc), ale 60minutových hodin. (Ve zprávě to autoři přepočítávají proto, aby mohli lépe porovnat čas strávený s dětmi výukou ve všech státech.) To lze vyčíst z dalšího grafu ze zprávy OECD Education at Glance. Podobně to mají s množstvím hodin třeba Němci, Estonci či Slováci. Méně přímé výuky za katedrou mají Poláci, Norové, Japonci, více naopak Litevci či Lotyši. Poměrně dost vyčuhuje v grafu Skotsko. Když se ale podíváme, kolik mají Skotové ostatní nepřímé povinnosti (příprava, opravování testů atd.), tak je to pouhých 37 % času oproti českým 66 %. Na to snad jen z učitelského pohledu mohu říci jediné. Skotští učitelé musí mít servis jako nikde na světě, a nebo některou z běžných činností pedagoga nemusí dělat.
Počet hodin přímého učení žáků v hodinách za rok
Když se podíváme, čím většina učitelů ze zemí s vyspělou ekonomikou tráví nejvíc času mimo učebnu, pak vidíme jednoznačně skoro ve všech státech (až 35 ze 39 zemí ve studii), že tento čas využívají hlavně na přípravu na výuku, mají v tom čase dále opravovat testy a komunikovat s rodiči a kolegy. Mnoho ze států OECD také využívá čas mimo katedru na školení učitelů a dále také na vyřizování nutné administrativy.
Už méně států jak polovina počítá s tím, že nepřímou vyučovací povinnost tráví učitelé dozorováním o přestávkách ve třídách a na chodbách školy. Více zemí to pak vyžaduje hlavně na prvním stupni škol. V ČR jsou dozory běžné i na druhém stupni škol a navíc ještě třeba dozory v jídelnách (mnoho států školní jídelny nemá) či v šatnách, eventuálně na sportovištích. Menší část zemí také počítá s povinným časem učitelů na konzultacích/doučování. Poměrně málo zemí také za povinné v rámci nepřímé vyučovací povinnosti u kantorů považuje jejich mimoškolní činnost (v Česku jsou takto typické školní kroužky, kurzy) ,a nebo povinné nadúvazky.
Nepřímá vyučovací povinnost
Z analýzy OECD nám tedy jasně vyplývá, že čeští kantoři jsou právě z těch, kteří svoji učitelskou prací jednoznačně překračují průměr v odpracovaných hodinách ročně. Za to, že mají menší podíl přímé výuky ve třídě, může jedině ten fakt, že jsou na mnoho (nebo většinu) činností spojenou s výukou sami. Neexistuje zde žádný servis, který by jim pomohl s přípravou na výuku, kopírováním, administrativou (zvlášť u třídních bývá zahlcující), který by jim připravil na klíč výlety, kurzy, exkurze. Práce na zajišťování ubytování, dopravy, programu atd. spíše připomíná práci cestovky než třídního učitele.
Kantoři u nás píší sáhodlouhé individuální vzdělávací plány, pro děti s poruchami učení sestavují jinak výuku a při prvním náporu malých Ukrajinců nemálo z nich chystalo část materiálů a výuku i v tomto jazyce. Za naprosto nesmyslný považuji v České republice čas strávený učiteli dozorováním dětí. Tuto činnost by určitě mohl ve školách zajišťovat jiný personál, než učitelé. Tady ovšem tvrdě narazíme na realitu financí, kterou Česko dává do našeho školství. O letošní licitaci o každou miliardu se teď ani rozepisovat nebudu, ale jak můžeme tedy porovnávat naše školství s jakýmkoliv lepším, když jinde dávají na vzdělávání daleko více (až 6 %) HDP, než u nás. V Česku se léta pohybujeme buď lehce pod průměrem OECD (něco málo nad 4 %) nebo jsme byli ještě před nějakými 13 lety naprosto na samém chvostu ve výdajích na vzdělávání našich dětí. Plody tohoto tragického podfinancování sbíráme ve školství dosud.
Práce učitele není jen přímá práce ve třídě a to by si měli uvědomit především ti, kteří učitele zahlcují různými povinnostmi, které mají dělat ve své nepřímé vyučovací povinnosti a neuvědomují si, že tento čas není nafukovací. Každá zmínka o navýšení počtu odučených hodin či jakékoliv další povinnosti pak nutně působí na kantory jako červený hadr na býka. A to zvlášť v poslední době, kdy slyší, jak bude jejich práce opět špatně ohodnocena.
Zdroj:
Autorka
