Článek
V těchto dnech Česká školní inspekce uveřejnila hned dvě zprávy, které se týkají digitálních kompetencí českých dětí. Jedna vychází z mezinárodního šetření ICILS a srovnává žáky v mezinárodní konkurenci dalších států v počítačové a informační gramotnosti a v informatickém myšlení a druhou zprávu pro nás sepsala školní inspekce a dotýká se žáků, učitelů i ředitelů škol.
České děti jsou nejlepší v Evropě. Záleží ale na tom, z jaké rodiny a školy pocházejí.
Mezinárodní studie vyšla pro naše žactvo opravdu velmi, velmi kladně a v žebříčku jsme v digikompetencích na 2. místě za Korejskou republikou. A pokud bychom srovnávali jen státy EU, tak jsou naše děti dokonce nejlepší. Což je, samozřejmě, vynikající zpráva. Opět se tu ale objevila pro Česko klasická negativní záležitost, a to, že děti ze slabšího socioekonomického zázemí (sledovalo se vzdělání rodičů, povolání rodičů a počet knih v domácnosti) mají o něco horší výsledky, než ostatní. To už ale tak nějak začíná být ve všech možných srovnáních pro české děti typické. Ovšem nutno říci, že v tom nejsme sami. Stejně to vychází i u dětí v Rakousku či ve Švédsku.
Zajímavý výsledek přineslo i zjištění, že děti z velkých škol dosahují lepších výsledků, než ty z menších. Vysvětluji si to pro sebe tak, že ve větších školách mají místo jedné počítačové učebny třeba dvě, takže se k učení na počítačích častěji dostanou, mohou mít například navíc i mobilní počítačovou učebnu, více tabletů k dispozici, výukový software atd. Větší škola má většinou (opět podle mých zkušeností) více peněz a také více učitelů, kteří se ICT zabývají a rádi techniku používají.
Výsledky zemí v počítačové a informační gramotnosti žáků a studentů, zdroj: mezinárodní šetření ICILS 2023
Učí to, co nikdy nestudovali.
Oproti takovým výborným výsledkům mě ale trochu zarazily závěry průzkumu ČŠI, a to v kapitole věnované učitelům. Část českých pedagogů si totiž podle tematické zprávy s ohledem na digitální kompetence nevěří a mnoho z nich také učí něco, co vůbec nevystudovali.
O tom, že ICT jsou u nás učeny převážně neaprobovaně, víme už dávno. Zpráva to jen potvrzuje. „Ve školním roce 2023/2024 bylo na 2. stupni základních škol neaprobovaně učeno 58 % hodin, které byly navštíveny inspekčními týmy. Na středních školách byla situace lepší, přesto však podíl neaprobovaně učených hodin informatiky zůstal vysoký – necelých 30 % hodin informatiky v maturitních oborech vzdělání a 52 % hodin informatiky v nematuritních oborech vzdělání.“ Píše se ve zprávě inspekce. Problémy s tím sehnat aprobovaného učitele informatiky navíc podle ČŠI přetrvávají.
Problémem je především to, že celou robotiku učí naprosto nekvalifikovaní učitelé, kvalifikovaní asi neexistují – za celé tři roky se mi na inzerát neozval jediný učitel na robotiku! Proč vysoké školy chrlí a nabízí andragogiky, speciální pedagogy a podobné obory, pro nás téměř nepoužitelné, a namísto toho nezačnou nabízet obory, které tak žalostně chybí
Ředitelé jsou při shánění učitelů ICT bezradní.
Ve zprávě mě zaujala anketa, kterou ČŠI dělala v rámci průzkumu mezi řediteli škol. A v ní například zaznělo toto: „Problémem je především to, že celou robotiku učí naprosto nekvalifikovaní učitelé, kvalifikovaní asi neexistují – za celé tři roky se mi na inzerát neozval jediný učitel na robotiku! Proč vysoké školy chrlí a nabízí andragogiky, speciální pedagogy a podobné obory, pro nás téměř nepoužitelné, a namísto toho nezačnou nabízet obory, které tak žalostně chybí (jako například právě robotika, digitální kompetence), jako nástavbové zrychlené studium?“
Jeden z ředitelů narážel i na věk či únavu kantorů: „Problémem je únava střední a starší generace pedagogů, kteří do toho musí proniknout, což je na úkor jejich volného času a odpočinku.“ Navíc někteří ředitelé nevědí, z čeho budou novou techniku za pár let obnovovat: „Chybí prostředky na obnovu stávajícího digitálního inventáře. Není jasné, jak po několika letech se tento problém bude řešit. Zatím se nakupuje, inventář se rozšiřuje, ale nejsou prostředky na jeho správu a opravu.“
A problém bývá i se správci sítě ve školách. Většinou jsou to učitelé ICT nebo matematiky, fyziky a příbuzných oborů a mají pouze o pár hodin snížený úvazek. Jeden z ředitelů si postěžoval takto: „Nedostatečné jsou kapacity správce sítě, potřebovali bychom mít na něj finanční prostředky. Pozice by měla být tabulková, slušně placená. Kolegy velmi odrazuje od využití digitální techniky nefunkčnost zařízení (např. aktualizace, problémy s připojením, zabezpečení). “ Na českých školách, a to i těch opravdu velikých se stovkami žáků je totiž naprosto běžné, že i s několika počítačovými učebnami, notebooky učitelů, mobilními PC učebnami, tablety, dataprojektory a další technikou, nemají svého vlastního správce této techniky a internetové sítě. To, co je ve státní správě i jinde zcela běžné, tak ve školách prostě neexistuje.
Někteří kantoři mají zbytečně malé sebevědomí a jiní se zase bojí o mladou generaci.
Osobně si myslím (a vidím to i kolem sebe), že přesně toto jsou ty problémy ve výuce ICT. Peníze na správce sítě a pouze na něj, aby nemusel vedle této činnosti i učit a častá neaprobovanost vyučujících ICT, a tudíž i malé sebevědomí některých kolegů učit s pomocí digitálních technologií. Přitom jak se ukazuje, mnoho z neaprobovaných učitelů, kteří byli vyloženě vhozeni do vody, se naučilo plavat docela dobře a učí to i své žáky a studenty. Rozhodně by to ale nemělo být pravidlo.
Co se týká věku, tam už podle mne u většiny kantorů problém není. Současná učitelská generace, která je ve školách nejpočetnější, čili mezi 45 a 55 lety, totiž už s počítači celkem běžně pracuje od svých gymnaziálních nebo vysokoškolských let a tudíž by po 20 až 30 letech neměla mít zásadní problém s jejich využíváním.
A protože mě ta poslední otázka docela vrtala hlavou, tak jsem v průzkumu pátrala, jestli za nechutí používat digitální technologie není i něco jiného. A našla jsem to. Část učitelů se totiž bojí, co nové technologie s mladou generací udělají. Jak se píše ve zprávě: „Širší využívání digitálních technologií (podle některých učitelů) zvyšuje riziko utváření závislostí žáků na technologiích. U těchto učitelů tak lze spíše spatřovat ochranitelský než podporující přístup k rozvíjení digitálních kompetencí žáků.“
Valná většina učitelů a ředitelů se k novému přístupu ve vzdělávání staví pozitivně.
Nutno ale naspat, že z čísel z průzkumu jinak vyplývá, že se valná část českých učitelů i ředitelů (u těch je to až 80 %) k digitálním technologiím a k novému přístupu ve vzdělávání našich dětí staví pozitivně. U učitelů ale přístup souvisel s tím, na co se konkrétně inspektoři ptali. Podle kantorů používání digitálních technologií nejvíc umožňuje dětem pracovat individuálně (s tím souhlasilo a kvitovalo to téměř 90 % učitelů ZŠ i SŠ). Pozitivně kolegové vnímají díky digitechnologiím i lepší plánování výuky. Co už ale nevzbuzuje takové nadšení, je používání umělé inteligence. Zde učitelé hlavně neinformatických předmětů vyjadřují obavy až ve 40 %. Stejné procento se také obává závislosti dětí na těchto technologiích.
Graf ukazuje úroveň souhlasu učitelů s přínosy využívání digitální technologie (zdroj: ČŠI).
Přispěla k výsledkům českých dětí doba covidová a učení přes počítač?
Sama pracuji s digitálními zařízeními moc ráda. Už před covidem jsem měla ve škole slušné zázemí a během covidové on-line výuky jsem se určitě ještě mnoho věcí naučila. A viděla jsem také, jak hodně škol nakupuje za opravdu velké peníze (a tady musím tehdejší ministerstvo školství pochválit) dostatečné množství digitální techniky pro své žáky i pro učitele.
Počítače, kamery, sama jsem si v on-line výuce oblíbila grafický tablet, mohli jsme používat různé on-line nástroje, které děti bavily a často byly během covidové doby, kdy školy měly dveře pro děti zavřené, k dispozici zdarma. Jsem ráda, že se děti (a možná některé i nechtíc velmi často) setkávaly při učení, ale hodně i mimo výuku, s digitálními technologiemi. Mnoho z nich přitom do té doby učení v on-line prostředí vůbec neznala. Ale jisté obavy, co to udělá v budoucnu s jejich vzájemnou komunikací, sdílím s četnou komunitou českých učitelů také.
Je klidně možné, že právě doba covidová způsobila, že české děti, které byly tak dlouho zavřené doma jen s počítačem a mobilem, získaly tehdy ty důležité dovednosti a kompetence, které se teď v testování ukázaly. Je i možné, že prostě naše děti jen mají rády všechny ty moderní věci a učí se vlastně do jisté míry samy. Jestli se jim podaří trend udržet a učitelé to společně s nimi nějak zvládnou a přetaví své obavy v podporu, uvidíme v letech budoucích. Já bych jim ale přála, aby byli úspěšní nejen ve virtuálním světě, ale hlavně v tom reálném, který tu žijí se svými kamarády, rodinou a učiteli.
...
Pokud chcete dostávat upozornění na mé texty, zaklikněte si +sledovat.
