Článek
Hlavním tématem filmu, který měl českou premiéru ve čtvrtek, je svědomí a lidskost. Že je film, který byl natočený podle skutečných událostí a výpovědí běženců a dobrovolníků na hranicích, kontroverzní a šokující, dávaly v září vědět už zprávy z Polska. Polští pohraničníci (a posléze politici), kteří ve filmu hrají důležitou a také velmi negativní roli, vzkazovali potencionálním divákům, že:,, Jenom svině sedí v kině“. Kvůli filmu se konaly demonstrace a režisérka si musela pořídit při pobytu v rodném Polsku ochranku.
Polští pohraničníci v Bělověžském pralese na východě země ve filmu vrací běžence zpět za hranice Polska. A když napíšu, že je to způsob nevybíravý, tak je to málo. Popis té situace, která je ale podle rozhovorů s režisérkou jen odvar toho, co se tam skutečně děje, je hrozivá, krutá, nelidská a nese prvky sadismu. Že se něco takového opravdu děje na hranicích EU, jsem si nemyslela. Dehumanizace uprchlíků zde dosáhla vrcholu. Proti kritice a popisu praktik na hranici se však v Polsku ozvali strážci hranic a proti Agnieszce Holland vytáhli heslo z dob nacismu o sviních a i ministr spravedlnosti Ziobro film přirovnal k nacistické propagandě.
Režisérka A. Holland s českými herci z jejího filmu Šarlatán.
Co je v pozadí za událostmi jsem trochu věděla už z českého zpravodajství a ty záběry z televize si dobře pamatuji, protože mě šokovaly. Možná si na ně vzpomenete. Pruh s žiletkovými dráty a u nich provizorní ležení na běloruské straně hranic mnoha a mnoha běženců v mrazivém počasí. I když je pravda, že těch záběrů v médiích vlastně bylo poměrně málo na to, jak blízko nás se to odehrávalo a jak tragická ta situace byla. Polská vláda v těchto prostorech totiž brzy vyhlásila zakázanou zónu a nesměli sem ani novináři, ani nikdo jiný.
Film na příkladu jedné rodiny ze Sýrie ukazuje, jak se běženci v roce 2021 stali doslova horkým bramborem na hranicích mezi Polskem a Běloruskem. Lukašenkův diktátorský režim je sem lifroval po plných autobusech. Běženci ze Sýrie, Afgánistánu, ale i dalších států, kteří se nelegálně dostali do Polska přes žiletkový plot, byli chytáni v lese a bez milosti vraceni zpět do Běloruska. Tento tzv. push back se pak opakoval několikrát za sebou. A tito lidé byli týdny vláčeni tam a zpět, tam a zase zpět.
Děsivé zacházení s běženci, házení mrtvol přes hranici nebo smrt dítěte v bahně, jsou momenty filmu, které se jen tak z hlavy nevymažou. Takže počítejte s tím, že pokud se odvážíte na film dle skutečných a hlavně velmi nedávných událostí jít do kina, že nebudete mít lehké spaní. Zvlášť, když si člověk uvědomí, že tyhle nehumánní způsoby se odehrávaly a možná ještě stále odehrávají pár set kilometrů od nás na hranici Evropské unie a o Vánocích 2021 nebyla České republika daleko k tomu, aby se na ochraně hranic s Běloruskem se svými 150 českými vojáky podílela také. Mise již byla odsouhlasena, ale naši vojáci tam nakonec nasazeni nebyli. Poláci je údajně nepotřebovali. Možná ale věděli, proč si české vojáky raději nepřizvali.
Je pravdou, že si režisérka nebrala servítky a během filmu zaznívá drsná kritika vládní garnitury z úst různých filmových postav. Proti tomu je v kontrastu neuvěřitelná práce dobrovolníků, kteří tak prokazují, jak různé postoje a názory na krizi s běženci v Polsku existují. A že Poláci jako národ určitě nejsou žádní sadisté, naopak. Jestli režisérka ale film nasadila schválně v době voleb v Polsku, se neví. Fakt, že se vládnoucí straně nehodil do krámu, je jasný.
Ministr spravedlnosti Ziobro označil film za „protipolský odpad“, slovně napadena byla i Kaczyńskim a Błaszczakem. ,,Zlaté prase“ ji chtěl dát náměstek ministra Cieplucha a ke slovům o prasatech se přidal i prezident Duda. Došlo to až tak daleko, že soud musel polskému ministrovi spravedlnosti nakázat, aby přestal režisérku hejtovat. Což ovšem on nedodržel a ve slovních výpadech pokračuje dál.
Film podle mne bude mít a už má velký dopad. Jednu cenu už obdržel v Benátkách. Troufám si tvrdit, že by mohl být dalším filmem Hollandové s nominací na Oskara. Je to film, který bylo potřeba natočit. A navíc je tu česká stopa, a to ve formě českého koproducenta Marlene Film Production a České televize. Co bych ale sama režisérce (ve vší skromnosti) vytkla, je, že dává málo prostoru druhé straně. Tím myslím politikům, kteří musí v takové nelehké situaci rozhodovat, ale také obyčejným Polákům, kteří se uprchlíků z exotických zemí bojí a na svém území je nechtějí. Je vidět, že Holland má jasný politický názor, a tak ho v tom filmu tlačí. Vím ale, že to není dokument, není to zpravodajství, a že dávat prostor protinázorům nemusí. Je to její film, její umělecké vyjádření.
V současné době pak ale snímek dostává i další aktuální rozměry. Zatímco uprchlická krize po začátku války na Ukrajině je ve snímku zmíněna v epilogu, tak to, co ještě režisérka nemohla tušit, je současná situace v Izraeli a uzavřeném pásmu Gazy. A že nenávist tam, podle dostupných informací, zatím jakoukoliv lidskost válcuje ve velkém, vidíme každý den ve zprávách. No a pak tu máme i aktuální zvyšování kontrol na státních hranicích uvnitř EU, včetně hranice naší. Vnější hranice unie totiž není rozhodně neproniknutelná a proud migrantů mířících hlavně do Německa tu máme ve zprávách na talíři každý den. A místy už situace v Německu (ale i jinde) pěkně houstne. A tak myslím, že téma lidskosti, svědomí, ale také míry solidarity tu bude přítomno čím dál víc. Režisérka ho jenom drsným způsobem vmetla obyvatelům unie do tváře. A to téma vybouchlo divákům přímo před očima v kině.
Základní údaje o filmu: Hranice, drama, Polsko/Česko/Belgie/Francie, 147 minut
Zdroje:
