Článek
Zkusila jsem se na obě ta povolání (často označovaná jako poslání) podívat z pohledu začínajících učitelů a lékařů. A zjistila jsem, že mladí budoucí lékaři a mladí vyučující mají několik stejných zásadních problémů, se kterými se u nás potýkají, a že to nemají zrovna lehké. Z čísel pak vyplývá, že mladých studovaných lidí do českých nemocnic a škol přichází méně, než by mělo. A nebo že předčasně odchází. Je to velká škoda a lidský kapitál si tak necháváme nesmyslně unikat.
Kardinální problémy jsou podle mne dva:
1. Peníze
2. Pracovní podmínky
A naopak tu jsou dva hlavní důvody, proč svoji práci mladí lékaři a učitelé dělat chtějí (a na tom stavět):
1. Pacienti/žáci (studenti)
2. Prestiž a důležitost povolání
Podívejme se nejdřív na problém odchodů z pohledu statistiky, abychom porovnali, o jak velkou skupinu mladých vzdělaných lidí se jedná. Prezident České lékařské komory Milan Kubek si v článku, o kterém jsem se zmínila hned v úvodu, stěžuje, že z 1500 až 1800 absolventů jich každý rok 500 odejde do zahraničí (zhruba 300 jsou z toho převážně cizinci v anglickém programu). To nám tedy dělá 28 až 33 procent z nastupujících lékařů, kteří zde vystudují, ale neléčí v České republice.
U učitelů z 5 let starého průzkumu Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Brno vyplynulo, že tehdy odcházelo ze školy do 3 let od nástupu do praxe 30 % mladých učitelů a podle novějšího loňského průzkumu institutu SYRI se situace lehce zlepšila a školy hodlá opustit 25 % z nově příchozích mladých kantorů. I tak je to hodně.
Jak vidíme, ta procenta se poměrně shodují u obou povolání a vidíme také, že ta skupina mladých lidí není rozhodně malá a stála daňové poplatníky také nemalé peníze.
Kde jsou tedy u mladých lékařů a učitelů ty podobné problémy a překážky? Zkusím je více rozebrat.
1. Protože jde u obou o regulované povolání, musí mít uchazeči o zaměstnání jako lékař či učitel patřičné vzdělání (i když u učitelů se to teď rozvolňuje vlivem novely zákona o pedagogických pracovnících, nicméně VŠ vzdělání je vyžadováno stále). Náklady na udržení studenta na škole jsou nemalé a navíc si učitelé i lékaři při studiu většinou nemohou příliš vydělávat. A tak se zástupci obou povolání, zcela samozřejmě, chtějí co nejdříve osamostatnit, pořídit si bydlení a potřebují rychlé peníze. Nástupní plat u obou povolání ovšem v Česku není nijak závratný, i když se určitě v posledních letech zlepšil. Učitelé se teď navíc, bohužel, znovu po pár letech opět potýkají se snižováním reálného platu. Přes velký růst inflace jim totiž platy vůbec nerostly a jako profesní skupina jsou na tom v tomto ohledu naopak v ČR nejvíce biti. Oproti roku 2021 klesla jejich reální mzda na 89,1 %, kvůli čemuž se také bouří i některé organizace zastupující učitele. Lékaři zase mají v Česku problém s velkou mírou přesčasových hodin, které se po nich většinou chtějí a díky jim si pak mohou zajistit slušný výdělek. Mnozí ale tolik přesčasů nechtějí, což potvrzuje jak Kubek, tak i Kateřina Javorská ze Společnosti všeobecného lékařství. Podle spolku Mladí lékaři je průměrný počet přesčasů 77 hodin měsíčně. Lékaři se zlobí kvůli přesčasům a mladí učitelé často zase hledají doplňující práci (hlavně muži) na posílení domácího rozpočtu. Obojí je určitě špatně.
2. Přijímání na novém pracovišti, pracovní podmínky a u lékařů navíc postgraduální vzdělávání jsou další body, které často rozhodnou o odchodu. Spolek Mladí lékaři udělal svůj průzkum a zjistil, že do ciziny chtějí mladí odejít (plánuje to 24 % mediků) mj. proto, že tam mají lepší pracovní podmínky a lepší postgraduální vzdělávání. U mladých učitelů je podobný problém. 30 % z nováčků se totiž musí ve škole zorientovat samo, nikdo jim nepomůže a polovina ze zbylých 70 % nehodnotí vzájemnou spolupráci s kolegy jako intenzivní. To říká průzkum institutu SYRI. Každý desátý začínající učitel neměl ve škole dokonce přiděleného vůbec žádného mentora a pětina začínajících si myslí, že uvádějící učitel je jen formální institut. Zdá se tedy, že mnoho z mladých učitelů a lékařů nemá v začátcích v Česku zrovna na růžích ustláno.
Co se ale naopak u obou povolání u mladých ukazuje pozitivně, je to, že svoji práci dělat chtějí. Chtějí pracovat v oboru, který vystudují. U pedagogických a zdravotnických oborů je to v ČR dokonce nejvíce (ještě společně se studenty IT). Vyplynulo to z rozsáhlého průzkumu ke studiu na VŠ u nás. Prostě lékaři chtějí léčit a učitelé učit. V průzkumu institutu SYRI mezi mladými učiteli pak drtivá většina tvrdí, že vidí svoji práci jako smysluplnou a společensky důležitou a 84 % říká, že v ní mohou využít svých schopností. (Pro srovnání studenti humanitních a uměleckých studií předpokládají působení v oboru jen ve 48 %.)
A co je pro oba obory pro mladé také určitě lákavé pozitivum, je společenská prestiž. Lékaři se pravidelně v žebříčku prestižních povolání u nás pohybují na přední příčce a učitelé jsou v průzkumech v top pětce (oscilují v různých letech mezi 3. až 5. místem). I když se někteří lidé v různých diskusích, a to hlavně na sociálních sítích, vyjadřují o kantorech nepěkně, průzkumy prestiže povolání hovoří jasně. To je pro mladé chytré lidi určitě velké lákadlo a doufejme, že se nenechají řečmi odradit.
Jak je vidět, mladí v těchto dvou profesních skupinách mají podobné problémy a ty se odráží (a podle predikcí v budoucnu ještě velmi budou odrážet) v úrovni zdravotnictví a školství u nás. Na rozdíl od zahraničí v ČR totiž neexistují mechanismy, které by i přes existující demografické údaje uměly předpovědět, kdy a kolik bude chybět lékařů a učitelů a není přesně dáno, kdo s tím má co a na jaké úrovni dělat. Hovoří se o tom, že problémy s nedostatkem učitelů a lékařů jsou místní, regionální, že jde o určité obory (pediatři, gynekologové, zubaři) či o určité předměty vzdělávání (matematika, fyzika, informatika) či určité druhy vzdělávání (gymnázia). Nikde jsem ale neslyšela, že by se zásadním způsobem nabíralo více mediků, a že by se posilovaly a hlavně preferovaly nedostatkové pedagogické obory (třeba formou motivačního příspěvku). K nějakému zvýšení u mediků sice došlo, ale naráží se na počet učitelů, kteří mohou tyto studenty medicíny vyučovat.
Předpověď tak není úplně růžová, ale možná by zatím stačilo využít ty mladé lékaře a mladé učitele, kteří už opustili buď povolání nebo tuto zemi a dostat je zase zpátky. Ty dva kardinální problémy, které to brzdí, myslím, známe dobře.
Autorka
