Článek
Zatímco organizátoři petice se zaštiťují memorandem připojeným k antiúkolové petici od advokáta Keltnera, ministerstvo školství vytáhlo studii IDEA CERGE EI a text z magazínu školní inspekce. Pan advokát tvrdí: „K ukládání povinností ve formě domácích úkolů ze strany školy spojené s jejich vynucováním či případným sankcionováním… neexistuje jakýkoliv právní základ a jde o jednání nezákonné.“ Ministerstvo naopak ve svém stanovisku říká, že je škola oprávněna úkoly zadávat a že je může hodnotit. V přiloženém doporučení prostřednictvím odkazu se pak ve studii IDEA říká, že čeští žáci jsou naopak těmi, kteří jsou mezi vrstevníky nejméně zatěžováni úkoly.
Z mezinárodní studie TIMSS se totiž zjistilo, že u nás v přírodovědných předmětech a matematice (kterých se výzkum týkal), byl žák 4. třídy průměrně zatížen úkoly 13 minut a v 8. ročníku dokonce jen 9 minut na jednu vyučovací hodinu, což je nejnižší hodnota ze zúčastněných 45 zemí. Odkaz na studii je zde. No a ČŠI říká ústy náměstka Andryse, že: „…využívání domácích úkolů jako pedagogického nástroje je bezpochyby plně v souladu se školským zákonem.“
Hlavní odpůrkyně, organizátorka petice a učitelka paní Zítková tvrdí v jedné internetové televizi, že domácí úkoly patří do skanzenu, že ve volném čase doma si děti mají dělat, co chtějí, a v tomto svém čase se nemají ani učit. Je to podle ní jejich volno a současný stav s domácími úkoly je protiprávní. Pod její peticí je k dnešnímu dni podepsáno asi 1800 lidí (nutno říci, že v těchto dnech už počty podpisů moc nepřibývají.)
Proč o tom ale píšu. Nechám teď stranou pro mě celkem jasné argumenty, které říkají, že rozumně dlouhé a rozumně náročné domácí úkoly učí děti zodpovědnosti, samostatnosti a dodržování povinností. Že v době, kdy mnoho zaměstnanců začíná pracovat doma na home office, se mnohým tento trénink bude třeba brzy hodit. Že jinak, než domácím biflováním se třeba násobilku, slovíčka v cizím jazyce nebo značky chemických prvků nemají děti šanci naučit. Píšu o tom s ohledem na širší kontext.
Chci ukázat na snahu některých lidí kolem nás snižovat mladé generaci laťku. Snížit jí počet jakýchkoliv povinností na minimum. Snahu ji ochraňovat před i sebemenším neúspěchem (zákaz hodnocení). Sleduji tyto trendy v posledních pár letech opakovaně a říkám si, že až tyto květinky vylezou ze školního skleníku, tak nám asi uvadnou.
Máme děti přece učit různým kompetencím, které jsou nutné pro život. Souhlasím rozhodně s tím, že mezi ně asi nepatří, aby se učily nazpaměť vše, co ve škole uslyší a přečtou si v učebnici (a tím nechci vůbec shazovat paměťové učení, protože je také potřebné). To po nich snad opravdu už v dnešní době nikdo nechce (aspoň doufám) a chystané úpravy RVP by tuto problematiku s ořezaným množstvím výstupů a nutného učiva měly navíc řešit oficiálně.
Mít ale povinnosti, umět dodržet termíny, umět si načasovat přípravu na test, naučit se řešit problémy, mít radost z výborného hodnocení či naopak čelit špatnému, když se na domácí úkol vykašlu, to by mohl být dobrý trénink do života. Nebo ne? Mýlím se já, když chci po žácích a studentech, aby měli povinnosti? A když chci jejich práci ocenit známkou?