Článek
Podle čerstvé studie českých akademiků Daniela Münicha a Vladimíra Smolky z IDEA CERGE EI by jen udržení podílu školských výdajů na HDP v ČR stálo příští rok 10 miliard navíc. Abychom se dostali tam, kde už jsme jednou byli, a tím byl z pohledu financí do školství nejlepší rok 2021, by to stálo dalších 26 miliard navíc. A i tak bychom stále jen kroužili kolem průměru zemí OECD. Místo toho tu máme navrhovanou sekeru do školství ve výši 11 miliard a při nejlepší variantě se podaří mít rozpočet školství stejný jako vloni. Ještě stále se ale vedou jednání a nevíme, jak to skončí. Možná se sekera do rozpočtu školství opravdu hluboko zatne a co se bude dít pak, ví jen málokdo.
V regionálním školství přitom podle této studie každý rok o 1 % narůstá počet žáků a skokově nám přibyli také žáci z Ukrajiny. Další vlna deváťáků se zvýšenými nároky na místa hlavně ve všeobecně vzdělávacích ústavech tu byla letos (všichni si jistě pamatujeme hysterii s přijímačkami) a stejná bude podle demografických údajů ještě příští a přespříští rok. Do toho tu budeme mít v následujících 5 až 10 letech vlnu odchodů starších učitelů do důchodu. Náš pedagogický sbor totiž není z nejmladších, a pokud nebudou nastupovat mladší ročníky učitelů, budou se muset místa ve velkém obsazovat podle čerstvé novely o pedagogických pracovnících neučiteli (takzvanými ,,odborníky z praxe“) a pokud ani ti nebudou, tak zřejmě i středoškoláky. Nechci strašit, ale i já jsem to jako Husákovo dítě za mlada zažila a z okruhu svých známých vím, že někde už nyní učí i asistenti nebo vychovatelky. Minimálně v některých regionech už ta de-profesionalizace školství začala.
Místo nutného zvyšování podílu financí do školství tu ale sledujeme trend naprosto opačný, a tím je velké šetření na vzdělávání. Už od loňského roku jsme to pozorovali. Byla to třeba v minulém školním roce mínus jedna miliarda v ONIVech, což jsou peníze například na pomůcky či neschopenky, dál původně slibované zvýšení platů aspoň o pár procent do tarifů, které se ale nekonalo (oproti ostatním zaměstnancům, například zdravotníkům). Dále tu máme propad platů učitelů vzhledem k ostatním platům v ČR. Vloni byl pád ve vzdělávání výrazně největší.
Původní sliby před volbami například od ODS byly o 150 % průměrného platu, pak se to překulilo ve vládním prohlášení na 130 % průměru (kde ovšem v novele zákona nakonec není napsaná základna, ze které se to bude počítat). No a reálně to na příští rok vypadá na pouhých 113 %, což také ministr Bek připustil v nedávném rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas. To je sešup, co? 150, 130, 113. Vypadá to jako odpočítávání do nějakého velkého třesku. Ještě bych za ta čísla napsala 3, 2, 1 … konec nadějí. Pro připomenutí tu mám malou fotogalerii od roku 2018 kterou jsem si nazvala Sliby, chyby:
Facebook ODS a STAN
Facebook STAN a Pirátů
Dále tu jsou zprávy v médiích o hrozícím zmenšování počtu asistentů pedagoga bez toho, že by proběhla revize inkluze. Máme tu příchod nových žáků s cizím mateřským jazykem z Ukrajiny, kde nevíme, jak bude vývoj v této zemi pokračovat (to neví nikdo, to je mi jasné). Náladu nezlepší zprávy o snižování stavu (nebo o šetření) u nepedagogických pracovníků ve školství, což jsou třeba nedostatkové kuchařky či školníci (hovoří se o čísle 20 tisíc). A v neposlední řadě ministr Bek před pár dny učitele vyděsil nastartováním diskuse o navyšování počtu hodin jejich přímé pedagogické činnosti. Tu tedy trochu krotil zcela správným výrokem, že v jiných státech, kde je tato přímá činnost se žáky vyšší, mají učitelé daleko méně povinností. U nás v České republice je totiž naprosto běžné, že kromě vlastní výuky musí učitelé dozorovat na chodbách (minimálně na ZŠ to takto funguje), mají hodinové dozory v jídelně, v šatnách, pokud jdou na mimoškolní akce, tak se jim často tato činnost do přímé vyučovací nepočítá a musí si to nahrazovat. Nemají žádný pomocný personál, který by jim kopíroval materiály, pomáhal s organizováním výletů, exkurzí, kurzů, jako se to děje v jiných ekonomicky vyspělých státech, kde se soustředí především na výuku dětí.
Jaký podíl financí dává stát do školství, tomu úměrně odpovídají i platy učitelů. V roce 2017 jsme byli v tomto ohledu mezi zeměmi OECD s učitelskými platy na ostudném posledním místě se 60 - 64 % průměrných VŠ platů. Pak se situace zlepšovala a platy se přiblížily v onom (ve školství bohatém) roce 2021 na 79 %, ale letos se očekává opět pokles na 72 %. A vyhlídky nejsou dobré ani do dalších let. K opěvovanému Finsku, a nebo Německu to má Česko hodně daleko. Tam jsou kantorské platy na úrovni 100 % VŠ vzdělaných pracovníků v dané zemi. Abychom se podívali i jinam, tak daleko lépe jsou na tom i v Austrálii (99 %), Anglii (95 %) či Estonsku a Slovinsku (90 %). Stručně řečeno: v těchto srovnáních jsme před 5 lety dopadali katastrofálně, pak se to trochu zhouplo k lepšímu a teď už se zase řítíme na dno tabulky.
Toliko čísla z nové studie, kterou IDEA CERGE EI zveřejnila nedávno, posazené vedle informací o momentálním vyjednávání o financích do školství. Jestli vám z toho vyplynulo, že současná vláda na školství, vzdělávání, na naše děti, učitele, kuchařky ze školní jídelny, školníky a další pracovníky ve školách kašle, máte úplně stejný pocit jako já. Bojím se, že nás opět žene do protestů, do náruče populistů, žene nás do pocitu nestability, který bude mít za efekt to, že se nadaní studenti obrátí k profesi učení zády. A toho se bojím já osobně nejvíc. Protože od rozhodnutí učit, pak vystudovat 5 let nějakou aprobaci, pak jít do praxe a projít tím celým procesem zrození nového dobrého učitele, uplyne dost let. A tak současná špatná rozhodnutí budou mít svůj negativní dopad až v době, kdy tu současná vládní garnitura už dávno, dávno nebude. Obávám se, že to tuší. Tuší to zřejmě velmi dobře, protože ve vládě sedí mnoho učitelů. I tak se ale těchto velmi špatných kroků vůbec nebojí. Školství je totiž jako ledoborec. Špatné uhnutí kormidlem se ukáže až za hodně dlouho. A tak zatímco se blíží náraz, na palubě se stále ještě podávají drinky a probíhá párty.
Zdroje:
