Článek
A došlo k tomu v momentě, kdy tyto děti končily na středních školách a v učebních oborech, kde být rozhodně nechtěly. Pak teprve se o špatnou strukturu střední vzdělávací soustavy, podle mne, začal někdo konečně pořádně zajímat a situace se hojně propírala v médiích. Inu, jsme v Česku, tak už to tady chodívá, že? Tak si to pojďme rozebrat a zkusím nám posvítit na příčiny takového stavu.
V Česku máme oproti průměru EU málo gympláků
Když se podívám na údaje z letošního elektronického přihlašování na SŠ přes systém DiPSy (zde), musím se zeptat: Proč se u nás poměrně často nepotkává zájem dětí s nabídkou škol? (O převisu poptávky na všeobecně vzdělávací školy jsem psala minule v tomto článku.) Když jsem si našla údaje z Eurostatu, jak jsou na tom naše střední školy se skladbou oborů ve srovnání s ostatním okolním světem, se kterým bychom se rádi poměřovali, tak mi to začalo být jasné. Jak jsem zjistila, podíl všeobecného vzdělávání (gymnázia a přibližují se tomu i lycea) je u nás zatraceně nízký. Pohledem do následujícího grafu, který je připojený níže, vidíme, že zatímco v roce 2020 jsme měli ve všeobecném proudu 29 % studentů, tak průměr ve 27 zemích EU je nám vzdálených 51 %.
Například nám hospodářsky blízké Německo má dokonce 53 % studentů na školách gymnaziálního typu, ale třeba i sousední Polsko má v tomto vzdělávání dokonce 54 % studentů. Česká republika je tak na druhém místě v EU v počtu odborně vzdělávaných studentů. Nám nejblíže je ve struktuře SŠ Rakousko, které má také v oboru nazvaném v průzkumu Technika, výroba a stavebnictví v podstatě s tím gymnaziálním vzděláváním stejné procentuální zastoupení, čili necelých 30 %. (Podrobnosti zde.)
Česko má málo všeobecně vzdělávaných studentů (zdroj: Eurostat).
Možná si řeknete, že jsme průmyslová země, a tak je asi v pořádku, že deváťáci mají volit průmyslovky nebo odborné školy minimálně stejně často, jako gymnázia. Jde ale o to, zda to není volba vynucená. Pokud tu máme v systému podle statistiky z minulého školního roku třikrát víc míst na školách odborných, než těch na gymplech, pak dětem jaksi nic jiného ani nezbývá, než se vedle všeobecného vzdělání hlásit i na školy odborné, že? A tak musí v 15 letech často volit obor, který jim vůbec není blízký. Stejně tak stojí před podobnou volbou i letos několik tisíc dětí. Počet míst ve všeobecném vzdělávání se totiž nijak zásadně nezměnil (což lze za rok těžko udělat, to chápu).
Dětí hodně, míst málo
Ptáme se tedy, co způsobuje nebo způsobilo v naší republice ten stav, kdy musí děti volit ze škol, které třeba vůbec nechtějí studovat? Podle mne je to zaprvé malý počet míst na chtěných školách vzhledem k počtu zájemců (což zřejmě bude vždycky), ale také to, kolik dětí v devítkách se právě v těchto letech musí rozhodnout, kam dál.
Když jsem si z dat ČSÚ vybrala ta, která ukazují počet narozených dětí v letech 2007 – 2008 – 2009, což jsou děti, které teď čerstvě nastoupily a letos či napřesrok nastoupí do prváku na SŠ, pak jsem zjistila, že jich je o mnoho víc, než v několika letech předchozích. Můžete se sami podívat na graf, kde jsem vybrala počty narozených už od roku 1998, abyste zjistili, že se křivka porodnosti opravdu poměrně výrazně sune od roku 2005 vzhůru. A proto teď zažíváme jakýsi vrchol v počtu deváťáků. No a pokud se podíváme na trend, tak ten nám říká, že se žádný propad počtu dětí v devítkách v následujícím desetiletí konat nebude. Je tedy jasné, že s počtem lavic a židlí na SŠ , které tu byly před deseti lety, jaksi v následující dekádě nevystačíme.
Počet deváťáků bude několik let na svém maximu (zdroj: ČSÚ).
Vystudovat odbornou školu, šup do fabriky a hlavně se s tím nemazat
Druhý podstatný vliv, proč je podle mě u nás všeobecné vzdělání tak málo zastoupené v porovnáním s ostatními vyspělými zeměmi Evropy, je ten, že se tu pár vlivných lidí a zájmových skupin hlavně z oblasti průmyslu, snažilo dostat studenty co nejdříve do fabrik. Nemyslím tím hned za pás, ale prostě dostat odborně technicky vzdělané lidi do průmyslového soukolí.
Můžete se se mnou v této souvislosti zpětně podívat například na typický výrok ohledně protěžovaného typu středoškolského vzdělávání před necelými deseti lety. Jde o rozhovor pro Hospodářské noviny, který poskytl tehdejší letitý (tehdy 63letý) šéf Svazu průmyslu a obchodu Jaroslava Hanák v roce 2015 : „Jsem v tamní tripartitě a zastupitelé (myšleno v Olomouckém kraji) se s tím opravdu nemazlí. Reagují na potřeby trhu, mají odvahu, klidně zavřou osmileté gymnázium a otevřou střední odbornou školu. Jsem přesvědčen, že stejně musí postupovat i stát…Právě proto jsme spustili projekt Rok průmyslu a technického vzdělávání, který má sloužit také k tomu, aby přesvědčil rodiče a hlavně maminky, že práce pro průmyslové firmy má pro jejich děti budoucnost, že jde o práci v nejmodernějších provozech.“
Tak tady to sami čtete. Zastupitelé se s tím prostě nemazali. Nikoho se neptali. Myslím, že mnoho hlavně krajských zastupitelů podobnou politiku v posledních 10 letech vehementně razilo také. Nemám vůbec nic proti technickému vzdělávání, to ani náhodou. (A vzhledem k mému vzdělání (matematika, přírodní vědy) mi to snad i budete věřit.) Ale připadá mi, že není možné děti sunout tam, kam se jim nechce a nebo aspoň prozatím nechce. A zavírat proto školy či zmenšovat počet tříd gymnázií. Viděli jsme vloni, jak se to nevyplácí.
Máme tu nově přehledná data, tak je použijme
Co je ale novinka, máme tu poprvé po letech jasná data z přijímacího řízení na jednom místě. Krajská zastupitelstva i MŠMT dostaly teď díky digitalizaci přihlášek jasný vzkaz od rodin, které obory jsou pro ně atraktivní, a které zůstanou bez studentů.
Neříkám, že by se struktura středních škol měla řídit jen a pouze poptávkou rodin. Školství není obchod, kde má nabídka zboží nejlépe naprosto přesně reagovat na poptávku. Je jasné, že je nutné podle mne zohlednit i potřeby hospodářství země či kraje. Přílišné sociální inženýrství se ale očividně nevyplácí. Nikdo přece nebude pracovat v oboru, který mu není blízký, a který vystuduje jen pro to, aby měl aspoň „něco“ nebo maturitu (tu jako důvod výběru SŠ hned vedle výběru oboru uvádí 90 % studentů).
Čtyři studenti z deseti se minuli oborem studia
Z učňů totiž podle průzkumu NPI zvolilo ve své profesi do tří let od ukončení studií jiný, než vystudovaný obor, celých 45 % a u maturitních oborů do tří let začalo pracovat v jiném oboru, než který si původně zvolilo, 44 % studentů (podrobnosti zde.) Dovolím si ve světle těchto vysokých čísel napsat, že tady se opravdu jednoznačně míjí přání mnoha našich dětí s tím, co pak skutečně dělají. A že to má mj. určitě i svoje zbytečné finanční náklady, to nám je asi všem jasné.
Na závěr čtenáři oblíbená anketa, tentokrát o struktuře oborů středního vzdělávání u nás. Pokud máte jakýkoliv zajímavý názor k tématu, diskuse je pro vás otevřená.
