Článek
Kdyby to video nepocházelo z našeho tisíciletí, a navíc z minulé dekády, bylo by snadné nad jeho námětem mávnout rukou jako nad přežitým, směšným předsudkem, který se týká našich prapředků a jejich uhozených řečí o lidech se zrzavými vlasy.
Skutečnost, že ještě v roce 2012 bylo nutné při obětování vlastního soukromí svět přesvědčovat o tom, že „i zrzaví lidé mají duši“, svědčí přinejmenším o tom, že některé mýty, pověry i čistokrevné nesmysly kladou snahám o jejich vymýcení mnohem větší odpor, než by se zdálo.
Možná se mě to netýká. Zatím
Své o tom vědí nejen zrzci, ale dříve také násilím přeučovaní leváci, lidé narození s různými druhy fyzických odlišností, od kulaté páteře k těžkým tělesným deformitám, lidé trochu talentovaní i excentričtí géniové, ženy, výraznější osobnosti žijící na vsi a v maloměstech, outsideři a alternativci ve velkoměstech, rozvedení, nesezdaní, lidé s nadváhou, lidé s podváhou, jinověrci, jinak praktikující stejnověrci, političtí protivníci, příslušníci jiných etnik nebo třeba skupiny LGBT+.
Jinakost je „problém“, a právě na schopnosti přinejmenším ji netrestat se v jistém ohledu pozná, jak je společnost vyspělá a jakým směrem se ubírá. Pro totalitní a autokratické politické systémy je, mimo jiné, charakteristické, že si odedávna vybírají stále stejné skupiny obětí, k jejichž postihování jsou schopné aktivovat represivní mechanismy ohromující vynalézavosti i škály. A v rámci různých druhů „normalizace“, zarovnávání lidí podle jednoho mustru, se do nich umně zapojují běžní občané, politici i státní struktury.
Zavařím ti na tisíc způsobů
Shodne-li se společnost na nepříteli, který „není normální“, dá se začít třeba tichými drby po straně. Jedovatými, ale postřehnutelnými poznámkami za zády. Intrikami ve společenských kruzích. Intrikami v zaměstnání. Reálnými zákazy někam chodit, něco dělat a s někým mluvit. Nenávist lze prohlubovat otevřenými verbálními a fyzickými útoky. Udělat z nich stabilní součást politické propagandy a mediálních narativů. Navázat lze právními úpravami. Nasazováním silových složek. Grand finále obstará odsuzování k výkonu trestu, v nejhorších případech vraždění.
Právě normalitou, jejími subtilními, komickými i závažnějšími aspekty se zabývá nový díl podcastu Co je to za člověka?, v němž se novinářka Zuzana Válková ptá kulturního antropologa Martina Soukupa třeba na to, v čem zpovídaný vědec je, není a chce být normální.
Autoři dále společně zkoumají, kde se takové normy berou, jestli je člověk stavěný na to, aby mu na ostatních nevadilo vůbec nic, případně kdy si může dovolit trvat na tom, že to, co se mu zdá divné, opravdu divné je. A mimochodem, jak má být člověk normální ve světě, kde chce být každý, jaksi, výjimečný?
Nový díl podcastu nazvaný Kdo je tu normální? si můžete poslechnout na Spotify a Apple Podcasts.
