Článek
Pět stručných odstavců a jedna věta úvodu: Salman Rushdie sice ještě nemůže psát tak obratně a dlouho, jak byl zvyklý, ale na krátké rozloučení se zesnulým britským spisovatelem Martinem Amisem to stačilo. Zranění levé ruky, řeznými ranami zasažené šlachy, které zprvu vypadaly postižené nevratně, se Rushdiemu prý daří cvičit a posilovat. Odstavce, které vyšly 20. května 2023 v magazínu New Yorker, jsou dalším z náznaků návratu britsko-americko-indického spisovatele do veřejného života. V druhé půli května také vystoupil na galavečeru amerického PEN klubu, jemuž dříve prezidentoval, a převzal speciální cenu za odvahu: Centennial Courage Award.
(Promiňte mi jízlivou poznámku: nerozumím tomu, proč se Rushdiemu nedostalo tak jednoznačné a ohlušující podpory světového spisovatelstva po prvním útoku na jeho život, tedy po vyhlášení fatwy ajatolláhem Chomejním, k němuž došlo v roce 1989, ale aspoň, že si ji Rushdie „zasloužil“ napodruhé.)
Média sice píší, že se v případě galavečera jednalo o jeho první společenskou událost po devíti měsících náročné rekonvalescence, ale to není tak docela pravda; bulvár ho už na začátku letošního května zachytil v galerii na Manhattanu mezi newyorskou (globální) smetánkou. Kdo četl jeho působivé, a zároveň vyčerpávající paměti, si možná stejně jako já všiml, že Rushdie měl společnost významných, vlivných a interesantních lidí rád odjakživa – i proto mě jeho vycházka do společnosti potěšila.
I tento text je výsledkem spíš sentimentální rozvahy: když Rushdie málem přišel o život, silně, a překvapivě osobně se mě to dotklo. Své bezprostřední pocity jsem se pokusila vylíčit v tomto textu. Další útok na Rushdieho život byl atentátem i na mé vlastní pojetí svobody, na vlastní můj normál. Kdo si nevybaví, co se tehdy seběhlo: v pátek 12. srpna 2022 spisovatele během autorského čtení ve městě Chautaqua ve státě New York znovu dostihla bigotní tupost živená neschopností žít vlastním smyslem, stála ho pravé oko a málem i hybnost levé ruky. Na pódium vyběhl čtyřiadvacetiletý Kaliforňan s libanonskými kořeny Hádí Matar a dokázal, že nová nenávist vezme zavděk i třicet let starým projekčním plátnem. Vedle Rushdieho utrpěl zranění také moderátor debaty, Američan Henry Reese, zakladatel azylu pro perzekvované autory.
Útočníka zatkli policisté na místě. Matka se mladého muže zřekla, jeho otec, který se ze Spojených států před synovým zločinem vrátil do Libanonu, se po útoku načas zabarikádoval v bytě. Soud s agresorem má proběhnout na podzim; muž se cítí nevinen.
Zatímco Rushdie vynakládal síly na zotavení, v únoru letošního roku vyšly plody jeho práce a ozvěny jeho světa před katastrofou. Román Victory City, monumentální, okouzlující báji z Indie 14. století, spisovatel dokončil měsíc před útokem, tedy v červenci 2022. Victory City, kniha výpravná i překvapivě vtipná už od prvních stránek, mi skrze zvláštní asociační oblouk připomíná hostinu ve starém šlechtickém sídle, kde se víno nepáruje jen s podávanými chody, ale také s jednotlivými odrůdami ovoce ze zahrady. Při čtení myslívám na scénu, jak ji ve svém vrcholném románu Ada aneb Žárvylíčil americko-ruský spisovatel Vladimir Nabokov. V pasáži, který se mi vrací, Nabokov zmiňuje, jak se k dezertnímu portskému hodí právě jeden druh hrušek – do té doby mě, myslím, nenapadlo, že s ovocem se dá zacházet tak vybraným způsobem.
Pojítko mezi Rushdieho a Nabokovovým románem je však pevnější než jen čtenářovo potěšení z možnosti zapojit při čtení všechny smysly – je jím totální suverenita, s níž oba autoři vedou čtenáře dějem. A taky cit pro poťouchlosti. Oba autory, přinejmenším v českém prostředí, spojuje virtuózní překladatel Pavel Dominik, který dává Nabokovovu dílu hlas už léta, a také v minulosti přeložil pět klíčových románů Salmana Rushdieho od Dětí půlnoci, jimiž se Rushdie proslavil, až po Zem pod jejíma nohama. Pro českého čtenáře by, myslím, nebylo většího požehnání, než kdyby Victory City překládal právě Dominik, jehož čeština je tak bohatá, precizní i průzračná, že se při čtení stává hodnotou, která se, aspoň v mém případě, vždycky hlásí o pozornost nezávisle na ději.
V této souvislosti bych si někdy ráda nechala vyprávět, jaký příběh stojí za prvním českým vydáním Rushdieho Satanských veršů (šlo o anonymní a údajně pozoruhodně špatný překlad), knihy, která Rushdiemu ničila život deset let, během nichž trvala Chomejního fatwa. Vybavuju si, že jsem knihu se zlatou obálkou a krvavě rudým titulem, která v Česku vyšla v roce 1995, četla, když mi bylo dvanáct let. Tehdy se, nejspíš z iniciativy mého otce, objevila v naší knihovně v mém rodném Bruntále, a i zpětně mě baví ironie těch okolností:
Jako dítě jsem nebyla schopná rozeznat žádnou z vrstev údajné blasfemie, kvůli které Rushdie málem přišel o život, a to určitě víc než dvakrát. Mátlo mě tehdy, myslím, že muslimové mají „stejné anděly jako křesťané“. I kdybych překročení nějakých hranic zvládla rozeznat, román, který pobouřil část věřícího světa a na dlouho zaměstnal část britské politické scény, jsem louskala v kraji skeptiků i zásadových bezvěrců, kde si těžko představit protináboženský výrok, který by někoho pohnul k protestu, natož k útoku na jiného člověka. Případný církevní soud s odpadlíkem nebo náboženským reformátorem si ve svém rodišti představuju asi takto:
„Nechceš to odvolat?“
„Já?“
„Ty.“
„Nevím, mám?“
„To musíš vědět sám, co hodláš dělat, jsme tvoje matka?“
„Tak asi nechci?“
„Nechceš?“
„Ne.“
„Jak myslíš. Ale příště… Příště už to asi neříkej.“
Mrzí mě, že ten starý a prý zábavně blbý překlad už nemám – nový vybavila v roce 2015 Paseka, údajně je dobrý, a pod pseudonymem Jan O. Tichý si můžeme představovat leckoho. (Kdo by nevěděl, proč překlady nejsou podepsané – Rushdieho román přivedl do životu nebezpečných situací jeho nakladatele i překladatele, dva z nich stála práce na titulu život, jeden z jeho nakladatelů přežil atentát. Knihkupectví, kde se kniha v 90. letech 20. století prodávala, čelila hrozbě bombových útoků a podobně.)
Rushdie ve dvou rozhovorech, které poskytl od začátku letošního roku (New Yorker a časopis Time), sebeironicky podotkl, že vřelé přijetí, které se poslednímu románu dostalo, může mít něco společného s tím, že kritikům bylo Rushdieho líto. Myslím, že tuhle variantu je možné s čistým svědomím vyloučit. Spisovatel také opakovaně připomněl, že přestože se některé motivy v knize znepokojivým způsobem podobají loňskému útoku, finální podobu rukopisu nijak neupravoval. Čtenář si, chce-li, může říkat něco o ozvěnách budoucnosti.
Recenzi, nebo dokonce kritiku Victory City, ráda přenechám jiným; jde však o velkolepý příběh, pohádku, jakou před usnutím touží poslouchat leckterý dospělý. Osud dívky jménem Pampa Kampala, skrze niž promlouvá bohyně Parvátí a nechá ji založit říši, jakou svět do té doby neviděl, je plný velkolepých činů i drobných, humorných gest. S myšlenkou na Rushdieho podle mě stojí za zmínku – a amatérský překlad – strhující, jedním dechem vylíčená scéna, během níž Parvátí sestoupí do děvčete přihlížejícího strašlivé tragédii, dobrovolné smrti své matky. Pampa se v tom okamžiku rozhodne, že
„…se vysměje smrti a obrátí svou tvář k životu. Neobětuje své tělo jen kvůli tomu, aby následovala mrtvé muže do zásvětí. Odmítne zemřít mladá a namísto toho se dožije nemožně, vzpurně vysokého věku. V té chvíli se jí dostalo nebeského požehnání, které všechno změnilo, protože v onom okamžiku chvíli začal jejími devítiletými ústy promlouvat hlas bohyně staré jako Čas.“
Salman Rushdie dnes údajně pracuje na textu, díky němuž by se mu mohlo podařit převzít jakous takous psychickou vládu nad tragédií, kvůli níž trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Považuje za nepravděpodobné, že by byl ještě někdy schopný psát tak, jak zní jeho poslední román – některé druhy příběhů vyžadují schopnost naděje. Osobně doufám, že se třeba jednou k neštěstí, s nímž žije, dokáže postavit jako jeho Pampa Kampana.
